KNIHA

Jurij Andruchovyč, Andrzej Stasiuk

Moje Evropa
(Přeložili Václav Burian a Tomáš Vašut)

Periplum, Olomouc 2010, 136 stran, 159 korun

Moje Evropa je knihou, která má dva autory, ovšem je také složena ze dvou textů. Ukrajinec Jurij Andruchovyč a Polák Andrzej Stasiuk tak potvrdili, že mají společné téma – střední Evropu –, ale i to, že jsou generačně spřízněnými samotáři.

Jurij Andruchovyč (1960), rodák z Ivano-Frankivsku, v osmdesátých letech založil s přáteli literární skupinu Bu-Ba-Bu. Ostatně "skupinovým portrétem" je i jeho debutová próza Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha (1992), dosud jediná autorova kniha přeložená do češtiny.

Také Andrzej Stasiuk (1960) vyplnil mládí ve východním bloku potloukáním se "v partách", jak ukazuje jeho "pokus o intelektuální autobiografii" Jak jsem se stal spisovatelem.

Náš svět jsou úlomky

Z jeho dalších česky vydaných knih, Haličských povídek, Dukly a Cestou do Babadagu, však lze vyčíst nejen příklon k "osamělému povolání" spisovatele, ale také to, že se Andrzej Stasiuk nakonec odstěhoval do odlehlé vsi nedaleko slovenských hranic, odkud se vydává na toulky střední Evropou.

Oba autoři patří k těm, kdo přicházejí po velkých tvůrcích, jejichž romány byly spojeny s Rakouskem-Uherskem a jeho rozpadem – Muž bez vlastností Roberta Musila, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války Jaroslava Haška, Vědomí a svědomí Zena Cosiniho Itala Sveva nebo i Odysseus Jamese Joyce.

A také přicházejí až po dalších podstatných středoevropských autorech, Bruno Schulzovi, Witoldu Gombrowiczovi, Eliasi Canettim či Bohumilu Hrabalovi.

Jurij Andruchovyč a Andrzej Stasiuk se ostatně shodují ve skeptickém náhledu na příběh, na ten velký, souvislý a klenutý. Tak Jurij Andruchovyč ve svém textu, který má název Středovýchodní revize, jednu kapitolu ukončí touto větou: "A to je můj praděd, a my jej tady opustíme, protože je to jenom jeden z lidských příběhů."

Andrzej Stasiuk se pak v Lodním deníku dopracovává k velmi přiléhavé definici specifičnosti středoevropského románu: "Čtu po jedné, půldruhé stránce, odkládám a beru další knihu, poněvadž literatura napodobuje historii stejně jako zeměpis, takže se nutně skládá z úlomků, z drobtů, z pohledů oknem autora, protože tady u nás je nemožné dát dohromady smysluplné vyprávění, které by nebylo nudnější a méně věrohodné než život a svět."

Ano, jenže ani v tomto náhledu a snaze uchopit pojem "střední Evropa" nebyli Andruchovyč a Stasiuk první, což ostatně připomněla i letošní antologie V kleštích dějin – již před nimi tady byly názory a diskuse Danila Kiše, Milana Kundery či kniha Claudia Magrise Dunaj (1986).

V čem tedy spočívá přínos nebo spíše přitažlivost těchto dvou "haličských umouněnců"? Asi právě v tom, že se odvracejí od intelektuálních diskusí a jsou zas spíše středoevropskými plebejci, a také v tom, že o střední Evropě píší poté, co už není ani Rakousko-Uhersko, ale také už není východní blok a železná opona.

Nyní je vše, co máme

I proto může Jurij Andruchovyč přinést tuto definici střední Evropy: "Přebývání mezi Rusy a Němci – dějinný osud střední Evropy. Středoevropský strach historicky kolísá mezi dvěma obavami: Němci jdou, Rusové jdou.

Středoevropská smrt – je smrt vězeňská nebo táborová, navíc kolektivní, Massenmord, začistka. Středoevropská cesta – to je útěk. Ale před čím a kam? Před Rusy k Němcům? Nebo od Němců k Rusům?"

Ano, střední Evropa je bojiště, kde se situace mění každým okamžikem. "Naše ,nyní' – to je tak jediné, co doopravdy máme," dodává Jurij Andruchovyč.