KNIHA

Thomas Bernhard
Velký, nepochopitelný hlad
(Přeložil Radovan Charvát)
Prostor, Praha 2010, 176 stran, 250 Kč

Rakouský spisovatel Robert Menasse v letním rozhovoru pro časopis A2 o svém slavnějším kolegovi Thomasu Bernhardovi (1931-1989) podotkl: "Thomase Bernharda považuji za katastrofu. Je to nejvýznamnější spisovatel ze všech těch, kteří jsou katastrofou. Ale pořád je to katastrofa."

Čeští čtenáři si této katastrofy mohou užít dosyta, po řadě divadelních her a románů nyní došlo ve svazku s názvem Velký, nepochopitelný hlad i na kratší prózy z raného období.

Prý zabil literaturu

A proč, že Robert Menasse považuje Thomase Bernharda za katastrofu? "... zapříčinil totiž smrt literatury. Bernhard zve k přikyvování. K bezmyšlenkovitému, bezduchému přikyvování. Ne k přemýšlení, k soucítění, k sebepoznání, k porozumění, ke zkušenosti..."

Takové výboje lze odbýt poznámkou o tom, že někdo tu zas někomu závidí slávu a význam v literárním světě. Nebo se dají slova Roberta Menasseho vzít jako podnět k novému promýšlení díla Thomase Bernharda. K tomu ale vybízí i svazek Velký, nepochopitelný hlad – a při čtení těchto próz si právě člověk klade otázku, zda kdyby nevěděl, že je napsal Thomas Bernhard, by autora dokázal uhodnout...

Česky už vyšel i Bernhardův debutový román Mráz (1963), odehrávající se ve venkovském, horském prostředí, i jeho raná básnická tvorba. Také prózy z Velkého, nepochopitelného hladu jsou většinou umístěny do vesnického prostředí a vznikly v rozpětí let 1950-1956. Na přebalu se píše, že vznikaly pod vlivem autorova dědečka, spisovatele Johannese Freumbichlera.

Mám hlad a jsem mladý

V těchto prózách ještě není nastartován bernhardovský prozaický kolovrátek, avšak na druhou stranu se ani nedá říci, že by jimi byl člověk zklamán – respektive, že by je četl jen v důsledku jakési piety. Je však asi také nutné dodat, že kdyby texty nenapsal Thomas Bernhard, asi by je dnes nikdo nepřekládal.

Velký, nepochopitelný hlad minimálně dodává určité detaily do bernhardovského spisovatelského příběhu. V krátkých prózách se neustále opakuje jakési nakročení do světa – odchod z venkova do města, na zkušenou či proto, že vypravěč cítí, že pro něj jako pro umělce je venkov tísnivý.

Na druhou stranu velkoměsto je zas anonymní. Jak se píše v titulním textu: "Nikdo si v tom velkém městě nevšiml, že mám hlad a jsem mladý. Jak často jsem to říkal, ale oni neposlouchali. Jak často jsem klepal na jejich dveře, ale oni neotevřeli."

Mladý člověk přitahovaný světem umění je tak nucen volit mezi tím, zda zůstane cizincem tam, kde se cítí doma, či se stane cizincem z vlastní vůle, cizincem ve velkoměstě. Cizincem v cizím světě tedy bude každopádně. Vyjádřením tohoto stavu mohou být typické bernhardovské prózy, které jsou tokem monologu.

Svět je chladný

Z celku Velkého, nepochopitelného hladu se poněkud vymyká rozsáhlejší Strážce vepře, který ponejprv vypadá jako typický mladický pokus o podobenství, ani on však nakonec nijak kvalitativně svazek neponižuje.

V druhém oddílu je pak připojen fragment Ital (1964), později rozvitý v románu Vyhlazení, a povídka Kulterer, původně vydaná v roce 1963 a o šest let později přepracovaná. V ní sledujeme nočního sepisovatele příběhů, který je právě propouštěn z vězení: "Není jednoduché vyjít z vězení, svět je chladný a neodpouští."

Thomas Bernhard patrně nepatří k úplně špičce literatury 20. století, nicméně každý nový svazek s jeho dílem na knihkupeckých pultech v závějích lesklých krátkodechých bestsellerů zasvítí, protože jeho vypravěči mluví "stejným jazykem" – přemýšlejí obdobně či v nastolených situacích pochopitelně, a člověk tak může přikyvovat.

Thomas Bernhard je nedílnou součástí rakouské kultury druhé poloviny 20. století. Rakouská reprezentace, snažící se všemi způsoby z národní historie vymazat "hnědé", prohitlerovské období, jej však v lásce neměla. A obráceně.

Související