KNIHA

Jiří Gruša
Dámský gambit
Druhé město, Brno 2010, 96 stran, 199 korun

Ne, že by to bylo šokující či neodpustitelné, ale nepochopitelné to rozhodně je. Text Jiřího Gruši (1938) s názvem Dámský gambit vznikl v roce 1972, vyšel v samizdatu, v exilu, ale oficiálního českého vydání se dočkal až nyní, více než dvacet let po sametové revoluci. A pokud nová demokracie byla zpočátku v literárním prostředí také silně zanesena "splácením dluhů", Jiří Gruša rozhodně patří k literátům, o které bychom se měli enormně zajímat.

Jde totiž nejen o autora velmi zdatného či obratného, ale také chytrého jako čert. Je to člověk, kterého bychom se častěji měli ptát a chtít po něm, aby psal do novin, neboť jeho vzdělanost a originální náhled mohou do české debaty přinést něco nového - ať už, co se týče kultury, historie, či politiky.

V rozhovoru přede dvěma lety byl dotázán také na kauzu Milana Kundery a jeho údajné spolupráce s StB: "Ten objevený dokument je pravý, nedokazuje ale spolupráci s StB, jenom odkazuje k autorovým prorežimním začátkům. Udělal si žert z autora Žertu. A možná vysvětluje sebeironii v jeho díle."

Vdala se za mě

Co se týče Dámského gambitu, dala by se ostatně se Žertem Milana Kundery - stejně jako třeba s Lvíčetem Josefa Škvoreckého - najít určitá paralela: také jde o partnerské vztahy v době totality a o vztahy notně inscenované, účelově inscenované.

V Dámském gambitu vypravěč soupeří o svou manželku s diplomovaným technikem Hromádkou. To vše je vyprávěno již nežijícímu kamarádovi - což lze vnímat jako ozvuk sebevraždy pardubického souputníka Jiřího Gruši, básníka Jiřího Pištory (1932-1970). I v tomto díle se tedy autor drží své základní linie - láska a smrt. "Když jsi byl naživu, nebylo tomu tak, ale hned jak jsi umřel, vdala se za mě," říká vypravěč.

Někdo by mohl namítnout, že onen "socialistický" příběh už je passé, ale na to lze zas namítnout, že, pokud jde o vztahy, je to vlastně pořád stejné. A hlavně: Jiří Gruša je opravdu velký básník, jeho jazyk zůstává i po osmatřiceti letech opravdu lahodný. Stačí ocitovat jeden z dialogů: ",Poslouchej, inžo, že sis dal na čas.' , Nezlob se, miláčku (ach, už jí tykám), vraždil jsem trochu, to někdy člověka zdrží.' Smála se. ,Že ty seš trhlej?! Inžo, seš trhlouš, mně je z tvejch řečí někdy nanic. Rozumíš: vachrlatě.'"

Ještě má strach ze své...

Dámský gambit tak je nejen intimním příběhem z doby, kdy mělo být všechno veřejné, ale taktéž nabízí studii trapnosti - vypravěč z nadhledu popisuje vlastní malost. A v neposlední řadě jde o text, který je přímočarý a zároveň poťouchlý. A taktéž erotický, nejen tematicky, ale i jazykově - jako by Jiří Gruša chtěl od své knihy odehnat všechny, kteří jsou maloměšťácky přesvědčeni o tom, že literatura, to je něco vznešeného, že literatura patří do salonu a do jiných místností má vstup zakázán. A tak třeba vypravěč na adresu své manželky a toho, že ještě není plně sžita se svým dospělým tělem, podotýká: "Ještě má strach ze své kundy."

Dámský gambit je termín ze šachu, jde o zahájení hry. Marie Langerová v doslovu cituje z encyklopedie: "Název zahájení je odvozen od oběti bílého c pěšce na dámském křídle. Ve skutečnosti se však o pravý gambit vlastně nejedná, oběť pěšce je totiž pouze zdánlivá. Po jejím případném přijetí může bílý, pokud chce, investovaný materiál dobýt ihned zpět. V některých variantách slovanské a poloslovanské obrany však černý oběť přijme dodatečně a gambitového pěšce hájí."

Už je jasné, co znamenají ty vztahové šachy? Kdo z mužů si někdy nepřipadal jako obětovaný bílý c pěšec na dámském křídle? Kdo se nestal součástí milostných rošád? Kdo nebyl někdy vyšachován?

Knihy Jiřího Gruši včetně nyní vydaného Dámského gambitu ukazují nejen to, že jejich autor je jazykově velmi zdatný. Právě za pomoci jazyka také Jiří Gruša odkrývá tupost doby a jedno-tlivých lidí.

Související