Pořád říkáme, že žijeme v rychlé a povrchní době. Má snad to být příčinou toho, že jsme od každého spisovatele schopni vnímat pouze jednu knihu? Když se vysloví jméno německého prozaika Bernharda Schlinka (1944), každému se vybaví jeho román Předčítač (1995).

Pravda, román Návrat (2006) svou nevydařeností jako by opravdu podporoval tezi o tom, že Bernhard Schlink rovná se Předčítač. Ovšem německý prozaik začínal jako autor kriminálních románů se soukromým detektivem Selbem. Dosud vyšla ze čtveřice těchto detektivek česky jen ta první, Spravedlnost podle Selba (1987), již napsal Bernhard Schlink ještě společně s právníkem Walterem Poppem.

Ostatně i nejnovější román Víkend (2008), který se nyní objevil v českém překladu, v několika pasážích napovídá, že autorem je právník, a samotný příběh se také blíží krimi žánru, ovšem bez detektiva. Expozice příběhu navíc jako kdyby vypadla z televizní krimi série Místo činu, později se ovšem román stává přece jen ještě spletitější, i když, jak název napovídá, se román odehrává v pouhých třech dnech.

Spouštěčem událostí je propuštění bývalého teroristy z vězení. Jeho příběh velmi připomíná osud člena RAF, tedy Frakce Rudé armády, Christiana Klara, jenž byl také po dlouholetém žaláři propuštěn na svobodu, aniž by ovšem nějak projevil nad svými činy lítost. Románový terorista se jmenuje Jörg a do věznice pro něho přijíždí starší sestra Christiana, která ho vychovala a posléze, jak se ukazuje, také udala policii - ze strachu, aby jí bratra nezastřelili.

Právě Christiana uspořádá na venkovském sídle víkendové přivítací setkání starých přátel. Bernhard Schlink nejenže děj zhustil do tří dnů, ale také všechny postavy "natlačil" pod jednu střechu - takže by román bylo velmi snadné převést na divadelní prkna, ačkoli postav je zde možná až příliš a nejsou dostatečně profilované.

Dochází tu ke všemu snadno představitelnému. Mezi dávnými přáteli jsou nevyřízené účty, stejně tak i resentimenty. Dcera jednoho Jörgova kamaráda se chce ve své mladické šelmovitosti vyspat se slavným teroristou... Dostaví se i mladík, který v Jörgovi vidí božského představitele pravé revoluce...

A rovněž Jörgův odvržený syn Ferdinand, poněkud předpokládatelně začne Jörgovi předkládat jednu výčitku za druhou: "Ty nejsi schopný poznat pravdu a pocítit lítost, stejně jako náckové. Nejsi ani o chlup lepší - nebyl jsi lepší, když jsi zabíjel lidi, kteří ti nic neudělali, ani když jsi potom nepochopil, co jsi provedl. Popuzovala vás generace vašich rodičů, generace vrahů, ale jste úplně stejní."

KNIHA

Bernhard Schlink
Víkend
Přeložila Lucy Topoľská
Prostor, Praha 2011
176 stran, 250 Kč

Bernhard Schlink tak po nacismu, o němž psal v Předčítači, v Návratu a také v Selbových příbězích, nyní přešel k dalšímu bolavému místu německých dějin dvacátého století. Prozaik tak těží z německého vražedného zápalu stejně jako z následného německého ráchání se v pocitech viny. Při čtení Víkendu si tedy člověk nemůže nepoložit otázku - pokud je vůbec ještě možné ji v době politické korektnosti vyslovit nahlas - týkající se německé mentality: Co to vlastně v té sousední zemi žije za krvežíznivé a bohužel věčně aktivní omezence?

Bernhardu Schlinkovi se však alespoň ve Víkendu podařilo vystihnout onu chladně patologickou atmosféru - i když je pravda, že dlouho předtím a lépe se to povedlo třeba Heinrichu Böllovi ve Ztracené cti Kateřiny Blumové (1974), z níž je evidentně patrné, že blbé teroristické činy byly plodem blbé politické atmosféry sedmdesátých let.

Pokud se dá označit Víkend jako celek za poměrně zdařilý, závěrečná, nejkratší část Neděle však bohužel není žádným vyvrcholením, ale spíše už jen románovým uvadáním. Oproti předchozímu Návratu jde ovšem ve Víkendu alespoň o návrat ke klasické schlinkovské linii - autor vezme téma z nedávné historie a naservíruje ho v textu, který je snadno zkonzumovatelný, protože vlastně postrádá výraznější chuť (riskovat). Při prvním čtení tak člověk román rychle "pozře", nandat si jej na talíř podruhé už ale není důvod.

Související