Tma ze sazí, ti dva nazí, nazí nahlas
Před třemi roky získal Tašo Andjelkovski (1949) za básnický debut Spálov Literu za poezii – což bylo nejen překvapivé, ale pro mnohé také rozpaky budící rozhodnutí. Nyní přichází s další knihou své máloslovné, repetitivní poezie. Je tu třeba báseň Zimy stůl: "Tma ze sazí/ Ti dva/ Nazí// Nazí nahlas// Ve své zemi/ Sami/ Němí". Autor dokáže čtenáře přesvědčit o tom, že to myslí vážně, respektive aby jeho verše bral vážně – že se nejedná o nahodilou hru se slovy. Pokud tedy Spálov budil překvapení či rozpaky, pak Mirny jistě autorovu pozici upevnily. Jestli ale jde o verše, k nimž se čtenář vrátí ve chvílích životní tísně, těžko říci.
Další norský povídkář na obzoru
Brněnské nakladatelství již vydalo řadu překladů z norské literatury. Na ni navázal kolektivní převod studentů norštiny na Filozofické fakultě MU, a to debutové knihy Fantomové bolesti (1998) z dílny Bjarteho Breiteiga (1974). Patnáctka povídek se tísní na stovce stránek – autor se snaží o úsečnost, jakou známe od Kjella Askildsena, a jeho texty jsou často zachycením jen určité situace. Mladý norský prozaik navazuje na severskou tradici nejen úsečností, ale také vážným vyzněním. Sílu staršího bergenského kolegy Jona Fosseho debutová kniha Bjarteho Breiteiga nemá, ale jedná se o sympatický pokus v rámci umění povídky.
Vyprávět do záchodové mísy a spláchnout
V závěru nejnovější knihy polská autorka Olga Tokarczuková (1962) děkuje Netherlands Institute for Advanced Study "za umožnění klidné a tvořivé práce". A skutečně s přibývajícími českými překlady jejích děl vzrůstá podiv nad tím, že se tato v osobním kontaktu sympatická prozaička může svými knihami uživit, mít s nimi úspěch. I nejnovější dílo, "morální thriller" z Kladska, nazvané podle verše Williama Blakea je totiž velmi názorným příkladem papundeklové euroliteratury. Ale lze zde najít taky docela pěknou větu: "Nejlepší způsob, jak se zbavit nočních můr, je převyprávět je do záchodové mísy a pak spláchnout." Přesně tak.
Je těžké se netrefit, i když člověk lže
Žádný Eskymo Welzl, žádné Anglické listy, natož pak Zikmund a Hanzelka. Dnes už nikdo nikoho popisem neznámých krajin neohromí. Kubánský autor Carlos A. Aguilera (1970), žijící v Německu, na to proto šel úplně jinak. Napsal o Číně, aniž by si musel předtím balit batoh, kupovat si letenku a šoupat podrážkami po komunistické velmoci. A čtenář mu musí dát za pravdu. Člověk si pěkně sedí doma, může být při psaní vtipný, jak dokáže, a žádná proměnlivá realita mu nekazí literární plány: "Čína je země trpaslíků. Trpaslíci jsou znetvoření, a když se pohybují, vypadá to, jako by jim kladivo zploštilo hlavu."
