KNIHA

Miloš Doležal
Chtěl jsem být blanickým rytířem
CDK, Brno 2011, 264 stran, 249 korun

Jsou autoři, kteří zvládají žánr rozhovoru, ať už ho vedou s kýmkoli. A jsou autoři, kteří si umí najít zajímavého člověka, s nímž ještě žádné rozhovory nevyšly. Básník a redaktor Českého rozhlasu 3 - Vltava Miloš Doležal (1970) v sobě spojuje obě schopnosti.

To dokazuje dlouholetá práce - jeho rozhovory dosud vyšly v knihách Cesty Božím (ne)časem (2003), Prosil jsem a přiletěla moucha (2004) a Proti zlému krompáč a lopata (2006). Patnáct novějších rozhovorů se nyní objevilo v souboru Chtěl jsem být blanickým rytířem.

Zbožní a neústupní

Jak naznačuje podtitul Rozhovory s účastníky protinacistického a protikomunistického odboje, jedná se o lidi statečné a neústupné. Vzhledem k autorovu naladění a rodinnému základu nepřekvapí, že se jedná často o lidi zbožné či dokonce kněží pocházející z Moravy.

Jsou tu tak lidé spojení se známým babickým případem či číhošťským zázrakem. Nejen je postihlo komunistické, respektive estebácké peklo - Miloš Doležal také pokračuje v propátrávání statečných mladíků, kteří se zúčastnili druhé světové války po vojenském výcviku v Británii.

Obecně se dá říci, že se jedná o lidi, kteří měli a mají silný vztah k rodné půdě a k vlastní zemi. Vzpomínají na masarykovskou republiku. Pomáhali protinacistickým bojovníkům či se odboje přímo účastnili, stejně jako později toho protikomunistického, respektive rozhodně nehleděli na poválečné roztahování se neschopných a líných komunistů na venkově se sympatiemi, což se jim vymstilo často dlouholetými žaláři a rozbitím rodinné usedlosti i samotné rodiny.

Velké příběhy

Rozhovory s plukovníkem Jiřím Loudou, generálmajorem Antonínem Petrákem, Josefinou Napravilovou, která pátrala po zavlečených lidických a ležáckých dětech, či knězem Jaroslavem Olšavou jsou opravdu velkými příběhy.

Mezníky příběhů těchto statečných lidí však nejsou jen roky 1938, 1948 či 1968. Dalším mezníkem je i rok 1989. Ani po sametovém převratu totiž nedošlo k úplnému narovnání všech křivd - tehdy nebyl prostor pro oceňování či morální vyzdvihování těchto hrdinů, kteří se nikam nedrali.

Některým ze zpovídaných se sice dostalo nějakého oficiálního ocenění ve formě medaile, ovšem cítíme, že jejich místo by mělo být významnější, že rozhovory s těmito lidmi, kteří jsou již na sklonku života, by měly být povinnou četbou. Jenže to právě ne, povinně uctívané "hrdiny" máme ještě v živé paměti.

Související