Chcete si přečíst "něco hezkýho", co ale není "moc tlustý"? Zkuste Velkou rybu

To nejlepší na konec? Ne, ne, recenzi čerstvého českého překladu Velké ryby (1998) je dobré začít tím nejlepším. A to jsou zábavné příběhy, které celý život sypal z rukávu umírající otec románového vypravěče.

Třeba historka o tom, jak, když byl malý, jim během sněhové kalamity spadla střecha domu, on však poslušně mezi umrzlými lidmi došel deset kilometrů do školy: "A pak si najednou uvědomil, že si zapomněl domácí úkol. A tak se pro něj vrátil."

Nebo jak Ježíš jednou vzal u nebeské brány službu místo svatého Petra... Přijde chudý tesař, který říká, že jediné, co na jeho životě bylo výjimečné, byl jeho syn: "Kristus se muži zahledí do očí, pevně ho obejme a vykřikne: ,Otče! Můj drahý otče!' Stařík ho k sobě taky přitiskne a řekne: ,Pinocchio?'"

A když už byla řeč o Ježíšovi, připomeňme i montypythonovský šlágr prozpěvovaný na kříži, v němž se praví, že se člověk má vždycky dívat na život z té lepší strany. Protože u Velké ryby amerického autora Daniela Wallace (1959) také velmi záleží na tom, z jakého břehu se k tomuto mackovi chycenému do útlé knihy připluje.

Odysseův americký sen

Kdo si bude chtít po roce zase přečíst "něco hezkýho", co nebude ale "moc tlustý", a taky to pak bude moci dát k dobrému, až přijde horká intelektuální chvilka v nějaké společnosti, ten jistě neudělá chybu. Navíc když román již před osmi lety zfilmoval Tim Burton.

Kdo ale sleduje literaturu poněkud více, ten musí nahlédnout, že Velká ryba je, řečeno s Raymondem Carverem, jen "příjemná maličkost". O zásadní dílo – jímž jsou bezesporu povídky Flannery O'Connorové či Vysvobození Jamese Dickeyho, které vyšly v téže edici Jiný Jih – se však nejedná.

"Román mytických rozměrů" se taky patrně – když už jsme u té jižanské literatury – nestane knihou "rozměrů" Snídaně u Tiffanyho Trumana Capoteho či Římského jara paní Stoneové Tennesseeho Williamse, které už jsou literárními "mýty".

Velká ryba je zkrátka souborem historek, v nichž se vypravěčův otec, Edward Bloom – ano, odysseovská narážka –, mytizuje. A jelikož jsme v Americe, má to hodně společného s americkým snem. Jde zde tedy o to, dostat se do velkého světa, mít úspěch, zvítězit. Mít peníze, dům, dívku, kterou si člověk vybojuje mezi jinými nápadníky...

Nesmělý humor

Tyto bohatýrské historky jsou ale podávány velmi sympatickým tónem, navíc je zde často otec vypravěčem ironizován jako ten, kdo pořád opakuje tytéž vtipy a kdo se z mytického hrdiny, jímž se stal díky svým vyprávěnkám, proměnil v umírajícího starce ležícího v pokoji pro hosty – to s ohledem na klidné usínání své manželky, budoucí vdovy: "Vtip o tom, jak umře a odstěhuje se z pokoje pro hosty akorát včas na to, aby tu mohl přespat některý příbuzný, který přijede na jeho pohřeb, jsem od něj za posledních pár týdnů slyšel už mockrát a pokaždé ho řekne, jako by ho právě napadl."

Některé příběhy jsou pointované lépe, tak, že by mohly stát samostatně, jiné se schovávají v románovém celku. Přitom Edward Bloom sveřepě trvá na tom, aby se mu alespoň ve verbálních reakcích projevovala důvěra, proto zakončuje své příběhy větami "Přísahám" či "Copak jsem ti někdy lhal?".

Co to je za člověka? Nectí pravdu? Něco si nalhává? Jeho vyprávění ale při vší "velkohubosti" neztrácejí sebenáhled... Edward Bloom jednoduše jen nesnese obraz sebe sama jako životem bloumajícího patrona – a historkami a vtipy, v nichž často hraje hlavní roli, také baví ostatní. V jeho počínání je ostatně i výrazná porce nesmělosti, jejímž nejsilnějším projevem je právě humor – ten má funkci závoje či ukazatele, který odkloní nepříjemné dotazy někam do polí...

Jenže Hrabalův strýc Pepin nebo novela O rodičích a dětech Emila Hakla prášilovské a synovsko-otcovské téma uchopila daleko výrazněji a přirozeněji. To je právě ono, Velká ryba je dobrá kniha, jen se nesmí začít myslet na jiné... Ale kdo si zas pustí filmovou adaptaci románu plnou našlehaného kýče, ten možná konečně pochopí, jak velký rozdíl je, když jeden příběh vyprávějí dva různí lidé... No, přísahám. Copak jsem vám někdy lhal?

Velká ryba amerického autora Daniela Wallace je knihou, která rozvíjí synovsko-otcovské téma. To bylo v poslední době v české literatuře zpracováno v románech Emila Hakla či Jana Balabána, ale výrazně se objevuje třeba i v populárních povídkách Oty Pavla. Ze světové literatury je to pak kupříkladu Odysseus Jamese Joyce či povídka Ernesta Hemingwaye Můj táta.  Foto: ISIFA