Daniel Kehlmann

Já a Kaminski

2012, Mladá fronta, přeložil Tomáš Dimter

Vzbudil jsem se, když průvodčí zaklepal na dveře kupé. Prý je krátce po šesté, za půl hodiny budeme na místě. Jestli jsem slyšel? Jo, zamumlal jsem, ano. Znaveně jsem se posadil. Ležel jsem přes tři sedadla, sám v kupé, bolela mě záda, šíji jsem měl ztuhlou.

Do snů mi sveřepě pronikaly zvuky z jízdy, hlasy z chodbičky a hlášení na kdovíjakých nádraží; znovu a znovu jsem byl vytrháván z nepříjemných snů; jednou někdo kašlaje otevřel dveře kupé a já musel vstát, abych je zavřel. Promnul jsem si oči a vyhlédl z okna: Pršelo. Obul jsem se, z kufru vytáhl holicí strojek a se zíváním jsem vyšel na chodbičku. 

Ze zrcadla na záchodku mě pozorovala bledá tvář, rozcuchané vlasy, na tváři vytlačený vzorek čalounění sedadla. Zapojil jsem holicí strojek, nefungoval. Otevřel jsem dveře, na konci vagónu jsem ještě zahlédl průvodčího, tak jsem zavolal, že potřebuji pomoc.

Přišel a s náznakem úsměvu na tváři mě zkoumavě pozoroval. Holicí strojek, řekl jsem, nefunguje, zřejmě tady není proud. Samozřejmě tady proud je, odpověděl. Ne, opáčil jsem.

Ale ano, trval na svém. Ne! Pokrčil rameny, pak je zřejmě něco s vedením, každopádně on s tím teď nic nenadělá. Ale to je přece to nejmenší, řekl jsem, co by člověk od průvodčího čekal! Nikoli průvodčí, opravil mě, vlakvedoucí. Řekl jsem, že je mi to fuk. Zeptal se, jak to myslím. Je mi fuk, opakoval jsem, jak se tomuhle zbytečnému povolání říká. Prý se ode mě nenechá urážet, měl bych si dát pozor, protože by mi klidně mohl jednu ubalit. To by si teda mohl zkusit, varoval jsem ho, stejně si na něho budu stěžovat, takže ať mi rychle řekne své jméno. To ho prý ani nenapadne, a navíc prý smrdím a začínám plešatět. Pak se otočil a nadávaje odešel.

Zavřel jsem dveře toalety a ustaraně se na sebe podíval do zrcadla. Pochopitelně žádná pleš nebyla vidět; záhada, jak na to ten opičák přišel. Umyl jsem si obličej, vrátil se zpátky do kupé a oblékl si sako. Venku začalo přibývat kolejí, sloupů a elektrických vedení, vlak zpomaloval, už bylo vidět i nástupiště: reklamní tabule, telefonní budky, lidi s vozíky, na kterých měli naložena zavazadla. Vlak brzdil, až zastavil.

Sunul jsem se chodbičkou ke dveřím. Nějaký chlap do mě vrazil, tak jsem ho odstrčil stranou. Průvodčí stál na nástupišti, podával jsem mu kufr. Vzal ho, podíval se na mě, usmál se a pustil ho na asfalt. „Promiňte!“ řekl s úšklebkem. Vystoupil jsem, vzal kufr a vyrazil na cestu.

Muže ve stejnokroji jsem se zeptal na přípoj. Dlouze se na mě podíval, pak vytáhl zmuchlanou knížku, podezřele si poťukával ukazováčkem do jazyka a začal listovat.

„To nemáte počítač?“

Podíval se na mě tázavě.

„To je fuk,“ řekl jsem, „pokračujte.“ 

Listoval, vzdychal, listoval dál. „ICE v šest hodin pětatřicet minut, osmá kolej. Potom přesednout...“

Rychle jsem šel dál, neměl jsem čas poslouchat to jeho tlachání. Nešlo se mi nejlíp, nebyl jsem zvyklý být v tuhle hodinu na nohou. Na osmé koleji stál můj vlak, nastoupil jsem, vešel do vagónu, odstrčil nějakou tlustou ženskou stranou, propracoval se k poslednímu volnému místu u okna a svalil se do sedačky. Za několik minut jsme vyjeli.