Jiří Hájíček

Rybí krev

2012, Host

Sedím v kupé rychlíku Praha—České Budějovice, od stanice Tábor už úplně sama. Nad hlavou v prostoru pro zavazadla můj odřený tmavomodrý kufr na kolečkách, na jeho držadle se ještě houpe cedulka z letiště v Rotterdamu. Konečně chvíle samoty, kdy si můžu vytáhnout z peněženky ten přeložený lístek se sloupcem jmen. Podlouhlý bílý lístek na poznámky, vypadá trochu jako účtenka z restaurace, v levém horním rohu je barevné logo holandské letecké společnosti.

Popsala jsem ho v letadle velkými tiskacími písmeny a vzpomněla si přitom na Frederika. Co by tomu řekl. Ta bohémka, chaotička, ta Češka, se kterou se už čtyři roky trápí, a tohle? On, který má ve všem systém a vyznává řád. Když jdeme nakupovat, má v ruce přesně takový lístek a navíc propisku, háže nákup do vozíku a odškrtává si položky na seznamu. V kapsičce u košile nosí kalkulačku a dělá si mezisoučet nákupu, aby ho u pokladny nic nepřekvapilo.

A přesně tak to budu dělat teď já, říkám si a přejíždím pohledem lístek odshora dolů. Budu si odškrtávat jména. Všechny ze seznamu chci vidět, mluvit s nimi, dívat se jim zpříma do očí. Ať už se mezi námi kdysi stalo cokoli.

TÁTA

HONZA

ANNA

MILADA

ZDENĚK

PAN TUŠL

MUDr. BREJCHOVÁ

PAN BERTÁK

CHOZÉ

NAĎA

PETR

OLINA

Celkem dvanáct jmen, dvanáctka důležitých lidí mé minulosti. Zastavuji se u těch posledních dvou a přemítám, proč jsem je napsala až naposledy. Podvědomí? Odsunula jsem je, schovala až na konec. Raději koukám oknem ven do ubíhající krajiny jižních Čech a vzpomínám na včerejší večer.

Otevřeli jsme s Frederikem doma na rozloučenou láhev vína. Popíjeli jsme v posteli a já jsem vtipkovala, že si ode mne celý měsíc odpočine. Pěkných pár týdnů před odletem neslyšel nic jiného než historky a legendy o naší rodině. Už jsem mu tím lezla na nervy. Jednou se na mě dokonce utrhl, jestli si prý myslím, že nikdo jiný neměl trable v rodině, jen já. Prý je to normální.
„Přijde ti normální, že jsem svýho vlastního bráchu neviděla přes dvacet let?“

Opakuju si tu otázku nahlas v prázdném kupé. A znovu si v duchu připomínám základní pravidla téhle cesty, která jsem si stanovila před odletem. Pravidlo číslo jedna: Říkat pravdu. Vždycky, každému a za všech okolností. Na co si hrát v jednačtyřiceti? Před čím se schovávat? To bych se ani nemusela vracet. Pravidlo číslo dvě: Nebudu brečet. Dojetí, smutek. Co s tím? Nejsem přece malá holka. Posledních pár dopisů, které jsme si s tátou vyměnili, mě docela uklidnilo. Operace dopadla dobře, včera ho měli propustit ze špitálu a dneska večer zazvoním u jeho dveří. Všechno vychází. Bude to dobrý, říkám si už poněkolikáté a vrtím se neklidně na sedadle.

Mezitím se zešeřilo, stojím u okýnka a v dálce už vidím světla města. Nebyla jsem tu patnáct let. Vagon sebou háže, držím se za kovové madlo a pozoruju město, jak si ho nepamatuju, obklíčené supermarkety, benzinovými pumpami a nízkými hranatými stavbami. Za chvíli vlak s cukáním zastavuje. Táhnu za sebou kufr tunelem od nástupišť, naproti nádražní budovy zkoumám jízdní řád městské dopravy.

Na sídliště Máj jezdí jiná čísla než kdysi. Vystupuju na konečné autobusu číslo tři, kufr za mnou klape na kolečkách po dlážděném chodníku. Stojím uprostřed sídliště. Žádné šedivé paneláky, jak jsem to tu znala, ale celá paleta pastelových barev, rozhlížím se kolem dokola, žlutá, modrá, zelenkavá, domy hrají barvami a desetipatrový dům, kde bydlí táta, má na barevné fasádě namalované ohromné číslo. Výtah zastavil v osmém patře a já zvoním u dveří, otevírají se a v nich stojí můj táta, o dvou berlích, úplně šedivý.

„Pojď dál,“ usměje se. Dám mu pusu na tvář a opatrně ho objímám. Zavírám dveře a stojíme naproti sobě. Zkoumám v jeho tváři, jestli má bolesti a jak ho změnil čas. Ale času budeme mít dost. Ukazuje berlou, ať jdu za ním.

Jak jsem to nepoznávala na sídlišti, tak uvnitř se nezměnilo vůbec nic. Ten samý okopaný botník v předsíni, stejný vybledlý závěs v okně obýváku, který jsme kdysi kupovaly ještě s mamkou, staré umakartové bytové jádro a z tranzistoráku v kuchyni vyřvává dechovka. Neslyšela jsem něco takového celé věky, trochu to se mnou zacloumá a háže mě to o dvacet let dozadu. Ale držím se a snažím se soustředit na přítomnou chvíli a zůstat v klidu.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.