Howard Jacobson

Finklerovská otázka

2012, Odeon, přeložila Magdaléna Potočňáková

 

Měl to tušit.

Celý život ho pronásledoval jeden malér za druhým. Takže tentokrát měl být připraven.

Na tyhle věci má přece čich. Žádné temné předtuchy před usnutím a po probuzení, ale skutečná a všudypřítomná nebezpečí za bílého dne. Kandelábry a stromy se před ním znenadání vynořovaly a tříštily mu holenní kosti. Auta jedoucí nepřiměřenou rychlostí se vymykala kontrole, řítila se na chodník a z něj tam pak zůstala jen hromádka potrhané tkáně a roztříštěných kostí v kaluži krve. Z lešení padaly ostré předměty a roztínaly mu lebku.

A ženský byly ze všeho nejhorší. Když Julianu Treslovovi zkřížila cestu ženská podle jeho gusta, neodneslo to jeho tělo, ale mysl. Jeho klid byl ten tam.

Pravda, klidu si beztak moc neužil, ale taková ženská otřásla i sebemenší nadějí, že by se ho mohl kdy dočkat aspoň v budoucnosti. Protože tou budoucností byla ona.

Lidé, kteří dokážou předvídat, co se stane, mají pochybené vnímání času, v tom to vězí. Treslovovy vnitřní hodinky se nezadržitelně předbíhaly. Sotva tu ženu spatřil, už viděl, co bude dál – jak ji žádá o ruku, jak ona souhlasí, jak si spolu budují hnízdečko, jak jim přes zatažené závěsy z těžkého hedvábí proniká do ložnice nachové světlo a jak se nadýchané přikrývky vzdouvají, jak z komína stoupá proužek voňavého dýmu – jen aby, jakoby všemu na truc – tomu mřížoví karmínových tašek na střeše, těm štítům a oknům ve vikýřích, jeho štěstí i jeho budoucnosti – se mu to všechno s rachotem zřítilo na hlavu v okamžiku, kdy ho míjela.

Neopouštěla ho kvůli jinému, ani mu neříkala, že už ho má dost a jejich společného života taky, skonávala v dokonalé verzi snu o tragické lásce – sužovaná souchotinami, se slzami na řasách, nezřídka mu na rozloučenou zpívala pasáže vypůjčené z populárních italských oper.

Děti tam nebyly. Děti by ten příběh pokazily.

Mezi útočícími kandelábry a padajícím zdivem se někdy přistihl, jak si zkouší nanečisto svá slova na rozloučenou, rovněž nezřídka vypůjčená z oblíbených italských oper – jako by se čas smrsknul jak tahací harmonika, rozmáčkl mu srdce, a ona umírala dříve, než ji vůbec potkal.

Představa milované ženy, jak mu naposledy vydechuje v náručí, Treslova fascinovala. Příležitostně umíral on v jejím, ale když ona umírala v jeho, bylo to lepší. Podle toho poznal, že je zamilovaný. Předtucha jejího úmrtí byla podmínkou žádosti o ruku.

Takový život si vybájil. Ve skutečnosti ho ženy opouštěly s obviněním, že dusí jejich tvůrčí rozlet.

Ve skutečnosti měl i děti.

Ale za tou skutečností se blýskalo na časy.

Když byli se školou o prázdninách v Barceloně, zaplatil cikánce, aby mu četla z ruky.

„Vidím nějakou ženu,“ řekla mu.

To Treslova nadchlo. „Je krásná?“

„Ani bych neřekla,“ odpověděla cikánka. „Ale pro vás… kdo ví. Taky vidim ňáký nebezpečí.“

Treslove byl jako na trní. „Jak poznám, že jsem ji potkal?“

„To poznáte.“

„Víte, jak se jmenuje?“

„Normálně se za jména platí extra,“ řekla cikánka a odtáhla mu palec. „Ale pro vás udělam výjimku, protože ste mladej. Vidim ňákou Juno – znáte ňákou takovou?“

Vyslovovala to jako Chúno. Ale jenom když si dávala pozor.

Treslove přivřel oko. Juno? Zná nějakou Juno? Zná někoho, kdo by znal nějakou Juno? Ne, bohužel, nezná. Ale zná přece June.

„Ale ne, žádná vobyčejná June.“ Vypadala naštvaně, že se nedokázal vytasit s něčím lepším než June. „Co Judy… Julie… Judith. Znáte nějakou Judith?“

Chúdith.

Treslove zavrtěl hlavou. Ale líbilo se mu, jak to zní – Julian a Judith. Chúlien a Chúdith Treslovovi.

„No, tak ta na vás čeká, tadle Julie nebo Judith nebo Juno … stejně pořád vidim tu Juno.“

Treslove přivřel druhé oko. Juno, Juno…

„Jak dlouho bude čekat?“ zeptal se.

„Tak dlouho, dokud ji nenajdete.“

Treslove už se viděl, jak ji hledá po všech čertech. „Říkala jste, že vidíte nebezpečí. Čím je nebezpečná?“

Představoval si, jak se na něj vrhá a jde mu nožem po krku – Addio, mio bello, addio.

„Já sem neřikala, že je nějak nebezpečná. Já jenom vidim nebezpečí. Možná, že vy ste nebezpečnej pro ní. Nebo nějaká jiná osoba ohrožuje vás oba.“

„Mám se jí radši vyhnout?“ zeptal se Treslove.

Pokrčila rameny tak, jak to věštkyně dělávají. „Vyhnout se jí nemůžete.“

Sama byla krásná. Aspoň Treslovovi tak připadala. Vyhublá a s tragickým výrazem ve tváři, se zlatými kruhy v uších, a pokud se nemýlil, náznakem přízvuku z hrabství West Midlands. Už pro ten přízvuk by se do ní byl zamiloval.

Neřekla mu vlastně nic nového. Že kdosi kdesi na něj čeká.

Ne jen tak ledajaký malér, cosi mnohem významnějšího.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se