Mojmír Klánský

Albatros

2012, Albatros Plus

 

Major Horský vyběhl z podchodu na peron a naskočil do nejbližšího vagonu.

Do odjezdu rychlíku zbývaly necelé dvě minuty. Matně osvětlené nástupiště se vyprazdňovalo; před vagony sice pořád přešlapovalo pár lidí a z okének vlaku na ně zíraly mlčící hlavy, ale i ti už jen čekali, až dá výpravčí povel, vlak se pohne a oni vykonají poslední a osvobozující akt z rituálu loučení, pohlédnou na sebe, prohodí pár posledních, docela zbytečných slov a zamávají si.

Horský odložil kufr k noze, zapráskl dveře a přehodil zajišťovací záklopku. Zadýchán klusem po schodištích a podchodem, s těžkým zavazadlem v ruce, opřel se v uličce o stěnu a čekal, až se srdce uklidní.

Za dvě hodiny sice odjížděl další rychlík, ale když ho dnes posedla představa, že na velitelství posádky už ani chvíli nevydrží, jinak se zadusí, a když konečně překonal odpor k veliteli a požádal ho o dovolenou, spěchal, aby byl co nejdál. 

Ale jeho rozhořčený odpor k převrácenému světu, z něhož prchal, stále více přecházel v pocit, že musí jet co nejrychleji domů, totiž do města, kde kdysi měl domov: Jako by tam musel něco důležitého vyřídit a bylo nebezpečí, že ho někdo předběhne.

Vlastně tam žádný domov neměl. Kdysi přívětivý dvoupatrový dům na předměstí, který jeho rodině před válkou patřil, obsadil národní výbor nájemníky, ti ho bezohledně pustošili a nikdo si nelámal hlavu nad tím, že omítka na domě napůl opadala a schodiště je odpudivě špinavé.

Ale člověk obvykle tíhne k místu, kde prožil nejšťastnější léta, i když tam už nic nenajde, jen právě ten sešlý dům. Ostatně ve vzpomínce si jeho šerednost ani neuvědomuje. A tak si tam Horský krátce po válce vymohl aspoň kus podkroví, nad dvěma zpustošenými poschodími, která kdysi obývali jeho rodiče a sestřina rodina, a přímo pod střechou si upravil malý byt. Domov na troskách domova své rodiny.

Uvykl neklidnému životu, ale i v tom neustálém harcování vojáka z povolání a kdysi slavného jezdce potřeboval stálý bod, už pro vědomí, že má něco jako domov, a to podkroví ho přitahovalo i proto, že když jako jedenáctiletý začal chodit do gymnázia, otec mu dovolil, aby se tam vždycky na léto nastěhoval. 

Když si svůj malý byt zařizoval, byl ovšem přesvědčen, že ho k tomu vedou praktické důvody. Potřeboval přece nějaký prostor, kde by uložil věci po rodičích a trofeje z dostihů, které před válkou vítězně absolvoval.

A teď tam měl v jízdárně ještě koně. Svého posledního koně. Musel aspoň občas dohlédnout na jeho ošetřování a projet se na něm, a když už tam byl, uklidit a vyvětrat byt a aspoň noc a den a o dovolené týden dva pobýt mezi důvěrně známými věcmi, druhy jeho mládí a pozdějšími svědky jeho slávy. 

Tentokrát však jel doopravdy domů.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.