Jennifer Eganová

Návštěva bandy rváčů

2012, Odeon, přeložila Barbora Punge Puchalská

 

Začalo to jako obvykle, na dámských záchodcích hotelu Lassimo. Sasha si právě v zrcadle upravovala žluté oční stíny, když si všimla, že na podlaze vedle umyvadla leží něčí cestovní taška, nejspíš té ženy, jejíž čůrání se matně ozývalo zpoza dveří kabinky, co vypadaly jako dveře od sejfu. Byla otevřená a zcela nepokrytě z ní čouhala peněženka ze světlezelené kůže.

Když se k tomu Sasha vracela, došla k závěru, že to, co ji vyprovokovalo, byla prostě slepá důvěra té čůrající: Žijeme ve městě, kde vám kdekdo vyfoukne nos mezi očima, když mu dáte šanci, a přesto někdo nechá ležet svoje saky paky všem na očích a čeká, že tam na něj budou čekat, až se vrátí?

Dostala chuť dát jí za vyučenou. Jenže ta chuť ve skutečnosti maskovala něco hlubšího, puzení, jemuž Sasha nikdy nedokázala odolat: ta naditá šrajtofle z jemné kůže se jí doslova nabízela – přišlo jí tak nudné, tak otřepané nechat ji tam ležet, místo aby popadla příležitost za pačesy, zdvihla hozenou rukavici, udělala krok do tmy, pochlapila se, hodila opatrnost za hlavu, vrhla se do nebezpečí („Rozumím,“ přikývl Coz, její psychoterapeut) a ten zkurvenej krám prostě vzala.

„Chcete říct ukradla.“

Snažil se Sashu přimět, aby to slovo používala, což se u peněženky dalo obejít hůř než u většiny toho ostatního, co šlohla v uplynulém roce, kdy – podle Cozových slov – došlo ke zhoršení jejího stavu: patery klíče, čtrnáctery sluneční brýle, proužkovaný dětský šátek, dalekohled, struhadlo na sýr, kapesní nůž, osmadvacet mýdel a osmdesát pět psacích per – od propisek za pár babek, s nimiž podepisovala účtenky při platbě kartou, až po tmavě fialové pero značky Visconti, které je na internetu k mání za dvě stě šedesát dolarů a které štípla právníkovi svého bývalého šéfa při podpisu smlouvy.

V obchodech už Sasha nekradla – tamní neosobní, anonymní zboží ji nechávalo chladnou. Svrbění v prstech pociťovala jen u věcí patřících konkrétním lidem.

„Fajn,“ připustila. „Ukradla.“

Společně to její puzení nazývali „osobní výzvou“, jako kdyby tím, že tu peněženku sebrala, složila zkoušku houževnatosti, osobitosti. Chtěli její myšlení pozměnit tak, aby viděla výzvu v tom, že tam tu peněženku nechá, a ne že ji sebere. Pak by byla vyléčená, i když Coz výrazy jako „léčba“ zásadně nepoužíval.

Nosil ulítlé svetry a nechal si říkat Coz, ale byl starosvětsky nevyzpytatelný do té míry, že Sasha nepoznala, jestli je gay nebo heterosexuál, jestli je autorem slavných knih nebo (jak ho občas podezírala) nepatří k uprchlým trestancům, co se vydávají za chirurgy a nechávají lidem v mozku operační nástroje. Google by samozřejmě její dilema vmžiku vyřešil, ale protože ty otázky byly užitečné (tvrdil Coz), Sasha prozatím odolávala.

Lehávala v jeho ordinaci na příjemně měkké pohovce z modré kůže. Coz přiznal, že má ten gauč v oblibě, protože z nich obou snímá břemeno očního kontaktu. „Vy máte něco proti očnímu kontaktu?“ zeptala se Sasha. Nechápala, jak se může psychoterapeut k něčemu takovému přiznat.

„Docela mě to unavuje,“ připustil. „Takhle se aspoň každý můžeme dívat tam, kam chceme.“

„Kam se díváte vy?“

Coz se pousmál. „Sama vidíte, jaké mám možnosti.“

„Kam se tedy obvykle díváte, když na pohovce někdo leží?“ „Po místnosti,“ odpověděl Coz. „Do stropu nebo do prázdna.“

„Spíte při tom někdy?“

„Ne.“

Sasha většinou hleděla do okna, ze kterého byl výhled na ulici a které dnes večer, zatímco vedla svůj monolog, bičovaly provazy deště. Zahlédla tu peněženku, nadýchanou a přezrálou jako broskev. Vyškubla ji té ženě z tašky, strčila si ji do kabelky a zapnula zip dřív, než ustal zvuk močení. Trhnutím otevřela dveře na chodbu a proplula vestibulem zpátky do baru. Jedna druhou vůbec neviděly.

Sashiny vyhlídky před „nálezem“ peněženky byly dost zoufalé: rande s moulou (kolikátým už?) se zádumčivým výrazem v očích pod tmavou ofinou, jimiž čas od času sklouzl k zápasu Jets na širokoúhlé obrazovce, který ho očividně zajímal víc než Sashiny – pravda, trošku přitažené za vlasy – historky o Benniem Salazarovi, jejím dlouholetém šéfovi. Ten se proslavil tím, že založil label Sviňské ucho, a jak Sasha čirou náhodou věděla, sype si do kávy šupinky zlata – nejspíš jako afrodiziakum – a stříká si pod paže pesticidy.

Po „nálezu“ se však vzduch tetelil radostným očekáváním. Když se Sasha kradla zpátky ke stolu, kabelku s tajným obsahem v ruce, cítila na sobě pohledy číšníků. Posadila se, usrkla koktejl Melon Madness a s hlavou na stranu se podívala na Alexe. „Nazdárek,“ řekla se zkoumavým úsměvem.

Světe, div se, zabralo to.

„Jsi šťastná,“ poznamenal Alex.

„Já jsem vždycky šťastná,“ odvětila Sasha. „Akorát na to občas zapomínám.“

Mezitím, co si odskočila, Alex zaplatil – jasný důkaz toho, že se chystal schůzku odpískat. Teď si ji pátravě prohlížel. „Máš chuť ještě někam zajít?“

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.