Alejandro G. Roemmers

Návrat mladého prince

2012, Garamond, přeložil Ondřej Nekola



Uháněl jsem autem po opuštěné silnici Patagonií (krajem, který vděčí za své jméno domorodému kmeni, jehož obyvatelé se od ostatních údajně lišili neúměrně velkýma nohama, španělsky patas), když jsem z ničeho nic na krajnici zahlédl zvláštní balík. Bezděčně jsem zpomalil a ke svému úžasu si všiml, že zpod modré deky, pod níž jako by se rýsovalo lidské tělo, vykukuje pramen blonďatých vlasů.

Zastavil jsem, vystoupil a nestačil se divit. Zde, stovky kilometrů od nejbližší vesnice, uprostřed pustiny, kde široko daleko nestál jediný dům a nebyla žádná zahrada, natož nějaký strom, pokojně spal s bezstarostným výrazem v nevinné tváři mladý chlapec.

To, co jsem mylně pokládal za přehoz, byl ve skutečnosti modrý plášť s nárameníky, skrze nějž občas probleskovala fialová podšívka a z ní vykukovaly bílé kalhoty, takové, jako nosí žokejové, s nohavicemi zastrčenými do lesklých černých kožených bot.

V těch šatech připomínal chlapec prince, což vypadalo v těchto zeměpisných šířkách naprosto nepříhodně. Slámově žlutá šála, která si jen tak vlála, občas splývala s jeho vlasy, což mu dodávalo melancholický, zasněný výraz.

Chvíli jsem zůstal před tou nesmírnou záhadou rozpačitě stát. Jako by se mu vyhýbal i vítr vanoucí z hor a prach zvedající se ve vysokých vírech.

Hned jsem si uvědomil, že ho tu v této pustině nemohu jen tak nechat spát, bezbranného, bez jídla a pití. I když nevzbuzoval žádný strach, musel jsem v sobě přemoci jistý odpor, abych se k neznámému přiblížil. S obtížemi jsem ho vzal do náručí a uložil ho na místo spolujezdce.

Překvapilo mě, že se neprobudil, a dokonce jsem na chvíli dostal strach, jestli není mrtvý. Jeho slabý, ale pravidelný tep mě přesvědčil, že chlapec žije. Když jsem pokládal jeho bezvládnou ruku zpátky na sedadlo, napadlo mě, že kdybych nebyl tak ovlivněný klasickými obrazy okřídlených bytostí, asi bych si myslel, že mám před sebou anděla, jenž sestoupil na Zem.

Později jsem se dozvěděl, že chlapec byl vyčerpaný a takřka na pokraji sil.

Když jsem se zase rozjel, nějakou dobu jsem přemýšlel, jak nás dospělí stále varují a chtějí chránit, až nás od ostatních natolik vzdálí, že když se nás někdo dotkne nebo se nám podívá zpříma do očí, vyvolá to v nás nepříjemný pocit nedůvěry.

„Mám žízeň,“ oznámil po chvíli chlapec, až jsem se vylekal, téměř jsem zapomněl, že tu vedle mě sedí. I když to řekl potichu, jeho hlas byl čirý jako voda, o kterou mě žádal.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.