Gustave Flaubert

Paní Bovaryová

2012, Odeon, přeložila Dana Melanová

Seděli jsme ve studovně, když vstoupil ředitel školy, s ním obyčejně oblečený nováček a chlapec, konající dozor, s velkým pultem. Ti, co podřimovali, se probudili a všichni povstali, jako by je právě vyrušili od práce. 

Ředitel mávl rukou, abychom si znovu sedli; potom se obrátil ke studijnímu dozorci: „Pane Rogere,“ oslovil ho polohlasně, „doporučuji vám tohoto žáka, jde do páté. Pokud si to svou prací a chováním zaslouží, přejde k velkým, kam patří věkem.“

Nováček stál pořád v koutě za dveřmi, takže jsme ho sotva viděli. Byl to venkovský, asi patnáctiletý kluk, vyšší než my všichni. Vlasy měl nad čelem rovně zastřižené jako vesnický kostelní zpěváček, vypadal rozvážně a současně velmi bezradně. Ačkoli nebyl příliš rozložitý v ramenou, kabát s krátkými šosy ze zeleného sukna s černými knoflíky ho patrně škrtil v průramcích a rozparky u obruby rukávů odhalovaly červená zápěstí, jež asi nemíval běžně zakrytá. Nohy v modrých punčochách čouhaly ze žlutavých kalhot, které kšandy vytahovaly hodně nahoru. Střevíce měl těžké, špatně vyčištěné a pobité cvoky.

Začali jsme odříkávat úkoly. Poslouchal velmi pozorně jako při kázání, neodvažoval se ani zkřížit nohy, ani se opřít o loket, a když ve dvě hodiny zazvonilo, musel ho dozorce upozornit, aby se s námi postavil do řady.

Při vstupu do třídy jsme mívali ve zvyku mrštit čapkami o zem, abychom měli volnější ruce; bylo třeba hodit je už ode dveří pod lavici, aby udeřily o stěnu a zvířily hodně prachu; to byla naše frajeřina.