Monika Kompaníková

Pátá loď

2012, Větrné mlýny, přeložila Kateřina Tučková

LODĚ SE V MÝCH SNECH plaví často. Dřevěné lodičky vypadající jako objekty z animované pohádky, ve které se může stát cokoliv. Jsou kostrbaté, stlučené z hrubě otesaných desek. Spáry mezi žebry mají vymazané tmelem a všechny nerovnosti zakrývá vrstva kobaltové modři nebo běloby. Působí křehce a nestabilně, přesto přívětivě.

Někdy je jejich součástí kabina, ve které je možné se schovat, někdy jsou to jen prázdné skořápky bez vesel a lan. Kolíbají se na hladině, ve stojaté vodě bez proudu, v bezvětří. Když se probudím, jsem mokrá a unavená, bolí mě ruce. Vlasy mám slepené. Probudím se zklamaná a nespokojená, s pocitem, že jsem vyplýtvala mnoho energie, ale ničeho jsem nedosáhla, ani dna, ani přístavu. Spodní proudy mě nezachytily a vítr se kroutí uvězněný v nějaké kotlině, daleko od vody.

POPRVÉ jsem lodě viděla před téměř dvaceti lety, ve chvíli kratičkého odpočinku, který byl spíš zaváháním v bdění než skutečným spánkem. Zůstal po něm pocit podobný obrazu, lehká nevolnost. 

Byla jsem na zahradě, ležela jsem v trávě. Suché srpnové stvoly mě bodaly přes tričko a já jsem hrála takovou svou jednoduchou hru, vydržet, dokud se nestane něco banálního a předvídatelného – dokud nedopadne list na nějaký konkrétní kus země, dokud se hrana stínu nespojí s kamenem, dokud nezapíská drozd. Když se to stane, pohnu se a poškrábu, pokud ne, vydržím ležet bez pohnutí. Čekala jsem, kdy se slabým signálem a potom pronikavým zvukem kovu leštícího jiný kov ohlásí další vlak. Dokud se ten důvěrně známý zvuk neozval, nepohnula jsem se, ani tričko jsem si neupravila. Snažila jsem se vydržet, i když jsem musela zatnout zuby, protože stvoly byly ostré jako jehlice.

Ležela jsem ještě asi pět minut, ruky doširoka rozhozené, skryté mezi stébly, otočené dlaněmi k nebi. Cítila jsem, jak mi po nich leze mravenec. Nakonec jsem se trošku zavrtěla, mravenec slezl z mé ruky a já jsem se na chvilku ztratila v čase a prostoru. Zdálo se mi, že ležím na dně loďky. Loďka se kolíbala a uspávala mě. Spánek v spánku. Skrz přivřené oči jsem viděla jen modré nebe, čisté a jiskřivé, okraje loďky a jedno veslo položené nade mnou, křížem přes okraje. Až bude čas vstát, chytím se oběma rukama vesla a vytáhnu se nahoru, napadlo mě. Kdy bude čas vstát? Jak to poznám? 

Potom mi pomalu se plazící stín zahradní chatky zaclonil oči a já jsem si uvědomila, že nade mnou někdo stojí. Chvíli jsem byla dezorientovaná, ale cítila jsem se bezpečně. Pootočila jsem hlavu, zamžourala a podívala se nahoru. Nestál tam člověk, stála tam jabloň a o kousek dál zahradní chatka. Jabloň se kývala a ten pohyb přesně zapadal do mého snu. Zdála se být rozvětvená a hustá, neboť každý list byl zdvojený vlastním mihotavým stínem, který se vytvořil v mém oku. 

Dozrávající jablka visela na větvích jako drobné ozdůbky, zmetky, pro které se na zemi nenašlo lepší místo. Ale stačilo zamrkat, promnout si oči konečky prstů a jabloni se hned vrátila její skutečná plodnost. Jablka mi připomněla, že jsem ten den skoro nic nejedla. Opřela jsem se o lokty a ještě jednou na chvíli zavřela oči. Vydržela bych tak ležet ještě další půlhodinu, s větvičkou zapíchnutou pod lopatkou. A možná i dvě hodiny, kdybych opravdu chtěla, kdybych tehdy měla důvod, kdyby se se mnou někdo například vsadil. Například o rohlík nebo o teplé kakao. Za to bych tehdy udělala cokoliv.

Bylo mi dvanáct let. 

Posadila jsem se, pootočila hlavou nahoru – dolů, doprava – doleva, abych si uvolnila strnulou šíji. Pak jsem natáhla ruku dozadu a v trávě nahmatala kruh udupané země. Vypadalo to jako místo, ze kterého se po letech podařilo odkutálet sud, prázdné místo bez vody a vegetace. 

Pamatuji si každý svůj pohyb, i to, jak jsem několikrát přejela dlaní po hlíně. Všechno, co trčelo, jsem zatlačila a zarovnala prsty. I to, jak jsem se potom převalila a dlouho se na to prázdné místo dívala, jako bych se chtěla zbavit pochybnosti, jestli tam opravdu je, nebo se mi o něm jen zdálo, když jsem ležela v trávě. Mohlo se mi přece zdát o loďce, i o tom malém hrobě. Neboť i něco takového se stává. Člověk leží, přemýšlí a zaspí a spí i hodinu, dvě. Dvě hodiny života se propadnou do nějaké hlubiny, ze které je už nikdy nikdo nevytáhne, aby se daly prožít s plným vědomím, lépe, jinak. Sen zkombinuje věci navzájem naoko nesouvisející a člověk potom nad nimi dumá a hledá spojitosti. Lucie, moje matka Lucie – odmalička mi říkala, neříkej mi mami, připadám si jako stará kráva – takto zaspávala často. S očima přivřenýma, se dvěma černými vlhkými čárečkami. 

Někdy bez jediného mrknutí, jindy s oční bulvou převalující se zleva doprava jako ručička metronomu. Hladící prsty opěradlo, stočená do klubka, s nohama pod sebou. Takto se vynořovala z gauče jako z bahna, jako stín mojí skutečné, živé a životaschopné matky. Potom se najednou probudila, otřepala, upravila si vlasy a tvrdila, že se stalo něco, co se vůbec nestalo, zatímco tu chvíli, minutku – dvě, seděla na gauči a přemýšlela. Někdo jí sebral papuče, vylil vodu z rychlovarné konvice, zapnul televizi a přenastavil hodiny na mobilu. Po takovém spánku bývala unavená. Jak můžeš být unavená, když jsi dvě hodiny spala, říkala jsem jí. A ona že ne, že nespala, jen odpočívala a prohlížela teletext. 

Odpovídala mi pomalu a dýchavičně nebo jen šeptala a přivírala oči, abych jí věřila. A abych jí ještě předtím než zdrhnu ven, nalila znovu do konvice vodu a udělala silného turka.