Jaroslav Žváček

Lístek na cestu z pekla

2012, Paseka

 

Tak co myslíte, co je ta nejsmutnější věc na světě?

Zapomeňte na fotky roztomilých koťátek, kterým kolem koutků tlamičky rostou černé fousky, takže
vypadají, jako kdyby měla smutkem každou chvíli chcípnout.

Zapomeňte na černobílé fotky z válek, kdy matka brečí nad mrtvolou svého syna, a na závěrečné scény z filmů oceněných na festivalu Sundance.

To jsou jenom kýče.

Já vám povím, co je ta nejsmutnější věc na světě.

Tu zimu nenapadnul sníh a drželo se pošmourné počasí plné lezavé zimy. Šel jsem se sportovní taškou přes rameno bohnickým parkem a všude kolem byly mrtvé stromy bez listí, já měl v duši kvůli předchozímu depresivnímu záchvatu prázdno, beznaděj, plus touhu zemřít a nebýt.

Šel jsem se nechat zavřít na deset týdnů do léčebny pro duševně rozmrdané.

To bylo maximálně smutný.

A když sestřička řekla: Sdělte mi kontaktní osobu, tak jsem odpověděl: Není nikdo, koho byste mohli kontaktovat, pokud bych si hodil provaz.

A ona: „Tak někoho z vaší rodiny.“

A já: „Není nikdo ke kontaktu.“

Jo, to bylo sakra smutný.

A ještě smutnější bylo, když jsem si šel lehnout do pokoje, který se měl na dalších deset týdnů stát mým domovem: pět postelí v místnosti nudlovitě úzké, s bílými stěnami a čtyřmi dalšími chlapy, kterým v duši sídlilo šílenství. Jeden koukal s prázdnýma očima do stropu, druhému se neustále neurózou klepaly ruce jak ratlíkovi uprostřed ledna, další ukazoval na zápěstí jizvy od několikerého podřezání žil a poslední jenom blábolil o tom, jak všechny kolem sebe zničil.

A nikdo nevěděl, že tam jsem, a nikdo se o to nezajímal.

Jenom věž kostela, který se nacházel uprostřed areálu bohnické psychiatrické léčebny, se hrdě tyčila nad námi jako pyj devianta nad znásilněnou školačkou a já… já jsem se opravdu cítil jako znásilněná školačka.

Ale no tak. Nebudu si vám tady stěžovat jako děvka, které nezaplatil kunčaft. Od toho jsou terapeuti a ne vy. Cílem je sdělit vám, jak se dostat z pekla, i když vás má ďábel v hrsti.

Celý ten můj příběh je moc moc zamotaný. Perou se ve mně dva přístupy. Buď k tomuhle textu přistoupím jako komerční scenárista a zredukuji celou tu story jenom na zábavné nebo emocionálně silné momenty, čímž zajistím, že se vám tato kniha bude líbit, dáte si ji na facebooku do oblíbených a doporučíte to k přečtení svým kamarádům.

Anebo podám ten příběh v celé jeho složitosti, takže se občas líčení stane těžkopádným a pro některé lidi nepochopitelným, ať už kvůli jejich vlastní netrpělivosti nebo čisté absenci inteligence.

Mému nakladateli by jistě udělalo radost, kdybych stvořil cool bestseller, a možná by měl takovou radost, že by mi i dal dost peněz na koupi dovolené v Chorvatsku. Ale jsem už unavenej. Jsem už unavenej z té neustálé kalkulace, co se bude lidem líbit a co ne. Pochopte to, napsal jsem padesát dílů mýdlové opery Ordinace v Rajské zahradě – rok jsem nedělal nic jiného, než přemýšlel, jak to podat, aby žena s maximálně středoškolským vzděláním uronila slzu a zároveň se zasmála.

Jsem už z toho UNAVENEJ.

A tak vám ten příběh podám tak, jak leží a běží. A navzdory scenáristickému zákonu, že v expozici se musí vyskytovat hlavní hrdina, nejlépe v celku a ve velkém celku, přičemž vysvětlujeme jeho charakter a motivace, tak to teď PORUŠÍM. Protože jsem UNAVENEJ z televizní scenáristiky. A tak zcela netypicky a nezvykle začneme Jeremiášem, který není sice hlavním hrdinou, ale zcela sobecky a antičtenářsky ho dám přímo do první kapitoly, a to jenom proto, že mám k němu citový vztah – což je logické, když mi zachránil život.

Hey ho, lets gou.

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se