Regina O’Melvenyová

Kniha šílenství a léčby

2012, Argo, přeložila Radka Knotková

 

Boží dílo, nebo Ďáblovy pikle

Benátky, 1590

Cizokrajné značky a symboly psané nejednou rukou a v nejrůznějších jazycích na listu papíru skrývajícím otcův dopis mi prozradily, že jeho psaní putovalo jako zbloudilý vzkaz mnoha městy, jež navštívil. Od jeho poslední zprávy uplynul už téměř rok. Byl pryč již od srpna léta 1580.

Dopis mi toho dusivého červencového odpoledne podstrčila na stůl Olmina, kdysi má kojná a nyní moje služebná. Mohla zrovna tak vypustit zmiji, jež bez varování zaútočí.

„Přečte-li si jej matka, překroutí ho na něco urážlivého bez ohledu na to, co se v něm píše,“ řekla jsem varovně a poklepávala psaním nervózně o dlaň.

Stály jsme v zatemněné ložnici, pod oknem se přes skaliska hlučně přeléval letní příliv a ve vzduchu štípal hřejivý pach mořské vody. Ubohá mamá. Odjakživa si myslela, že svět se proti ní spiknul.

Na štěstí se podle ní nedalo spoléhat. To ale platí i pro smutek, napadlo mě mlhavě. Nevyrůstá snad jedno z druhého? Naše Benátky například září na letním moři jako zázračné město, a když pak v zimě přijde vysoká voda, potopí se do pochmurnosti. A záplavy zase zplodí jaro. Jednou se moje rodiště možná ponoří do vln již navěky a zbude z něj jen ponurá siréna s vyhaslýma očima. A možná že ta voda na místě, kde jsme kdysi žili, přijde někomu krásná.

„Nedělejte si starosti, signorino Gabriello,“ přitiskla si Olmina ukazováček ke svému širokému venkovskému nosu na znamení, že umí uchovat tajemství. Když musela poslouchat pichlavé otázky mé matky, ztrácely její bleděmodré živé oči veškerou bystrost, teď se ale v tlumeném světle leskly. 

„Nemyslím, že se jí po otci za posledních deset let kdy zastesklo.“ 

„Ach, signorino. Zdá se, že touží hrát roli vdovy…“

„Pravdu máš, milá Olmino. Jenže ani to se jí nedaří. Nejdřív by se musela vzdát svých vymožeností a tretek.“ Z matčiných pošetilých kratochvílí na mě však často dýchala smutná marnost. Co když se za nimi skrývá něco jiného? Mnohokrát jsem viděla, jak jí po tváři bezdůvodně přeběhl strach. Kdyby se stala vdovou, mohla by ho dávat najevo otevřeněji, i přesto, že by jeho příčina zůstala i nadále utajena.

„Pokud mě teď omluvíte,“ řekla Olmina, zavrtěla rukama v kapsách lněných sukní a přikývla, na hlavě vybledlý polorozpadlý šátek, zpoza nějž jí vykukovaly šedivé vlasy, „v umývárně na mě čeká kupa nádobí a pak si také dopřeji drobnou vymoženost: odpolední zdřímnutí.“ 

Zazubila se a odbelhala se po schodech dolů. Byla malé, ale sporé postavy a i ve středním věku zůstávala silná.

Zbývá vám ještě 80 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se