Olga Walló

Muž, který polykal vítr

2012, Labyrint

 

SÁM VOJÁK V POLI

Je to scéna rozkošná a utěšená, velikonoční slunce vytahuje z trávy sasanky, na zeleném pažitu před bílým zámeckým průčelím se proplétá had dětí. Drží se za ruce a zpívají sborem:

sol-fa-mi-re-mi-do-re-fa-mi-re-sol-sol
sol-fa-mi-re-mi-do-re-fa-mi-re-do-do
sol-fa-mi-re-mi-do-re-fa-mi-re-sol-sol
sol-fa-mi-re-mi-do-re-fa-mi-re-do-do

Zvlášť ten malý modrooký blonďáček intonuje čistě, znělý hlásek stoupá a klesá s jistotou a gustem. Velký tmavý hoch vede řadu a směje se s neskrývaným potěšením.

Jól kibaszott velünk a szentkúti búcsú 
Ellopták a kocsink, ellopták a lovunk 
Nem maradt más nekünk, csak az apánk fasza 
Azt kantároztuk fel, azzal mentünk haza*

Helena Mařatková zrovna září, vnímá jen melodii. Tak, právě tak si to představovala! Její přivítání ani nemohlo proběhnout lépe. Opravdové svátky jara, lidové písně… tradice… internacionální…

Helena Mařatková neumí maďarsky, ale jinak má kvalifikaci náležitou. Právě nastupuje do funkce ředitelky dětského domova. Sirotčinec se už dávno neříká! A mnohé z těchto dětí ani siroty nejsou, nějaké matky mají… chudáčci. Ona, Helena, jim bude víc než to: Bude jim soudružkou. V tom slově je všechno. Píše se rok padesátý druhý. Brzo jí bude třicet a teď má svou velkou příležitost. A tyhle děti s ní!

„Uvědomte si, že máte štěstí. Velké, veliké štěstí. Tahle společnost vám nabízí to nejlepší, to vůbec nejlepší, co vám kdo na světě může nabídnout. Kolektivní výchovu. Smíte se vyvíjet v kolektivu. Právě vy máte velké privilegium, že můžete vyrůstat bez – bez –“ 

Tady se Helena trochu zakoktá. Není dobrou řečnicí. Ale chová v sobě velký zápal. 

„– bez předsudků, že vás nemá kdo zkazit, že se z vás stanou noví lidé –“ 

Dětské tváře na ni hledí naprosto tupě. Tomu tmavému chlapci, který tak výrazně zpíval – spíše křičel, než zpíval – poklesla čelist. Oči má mírně vyboulené a podlité krví jak apatický kokršpaněl. 

– Bude mentálně retardovaný. Mírně – 

pomyslí si Helena. Sama má prostý, prostě ošklivý obličej, jakoby udělaný z brambor. 

Chtěla jim ještě vysvětlit, že v tom mají výhodu ve srovnání se všemi ostatními a že na sebe proto mají být hrdé. A také že mají vzory, které jim umožní, aby… ale na to ještě bude čas. Postupně. Každý den. Ony to pochopí. Jsou tvárné, musejí být. Možná to pochopí lépe než její noví podřízení.

 

Zatím jste si přečetli 20 % textu. Pokračování je k dispozici pouze pro platící čtenáře.

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.