Miloš Urban

Praga piccola

2012, Argo

 

Jsou staré fotky a jsou staré fotky, vždycky budou, protože už tenhle, tenhleten konkrétní okamžik je minulost – teď, kdy si ho uvědomujete. Nikdy jich nebude dost. Otec mi ukazoval ty opravdu staré, nudné a blednoucí a přidával k nim nesrozumitelný komentář. Já ukazuju jenom ty novější věci, dobarvuju jejich černobělost po svém. Ne až dodneška, ale skoro. Skoro na všech je Libeň, na těch ostatních ne.

Praha byla daleko, my byli napůl výletní, napůl výrobní zóna. Patřili jsme k hlavnímu městu, ale byli jsme jinde. Tak nějak na východ, za špitálskými poli a ohybem řeky. A měli jsme synagogu.

Ta synagoga ležela otci v žaludku. Byl „původně z Libně“, jak říkával, ale já se narodil v Praze, stejně jako šest let přede mnou bratr. Otec pracoval ve Vysočanech, byl konstruktér lokomotiv. Denně dojížděl z Prahy do Vysočan, které jsou, stejně jako Libeň, pozdně připojenou, ale už pevnou součástí Prahy a byly už tehdy, ale tenkrát jsme to tak necítili. Žili jsme jinde: na venkově. Akorát že u nás se nepěstovala zelenina, ale vyráběla se spousta věcí – třeba stroje na výrobu věcí.

Ti dva si byli tak podobní. Byli jako bratři, tak si je pamatuju. Nebo jako dva tátové. Já se k nim příliš nehodil. A dlouho jsem nezapadal ani do automobilky, která sice nebyla naše, ale jako by byla. Otec byl od dvanáctého roku – ale možná už jedenáctého – jedním ze zástupců hlavního konstruktéra. Bydleli jsme pár let v usedlosti Balabenka, té starší. Bolševici ji zbourali. Je to už jedno. Děje se to pořád a dít bude, komunisti neměli na ničení monopol, učili se to od jiných, mohl bych vyprávět a taky to dělám.

Ale já zase mluvím jako dědek, to nechci, nejsem takový. Kdyby tuhle dobu popisoval namísto mě Rudi, můj velký bratr, všechno by zářilo barvami. Tím chci říct, že bratr by nad zbouranou Balabenkou mávl rukou. Otec ne, ten nesnášel nové věci. Máti ano, ta je vítala do vysokého věku. A i když jsem byl v tolika věcech po ní, v tomhle vůbec ne. Já se díval víc dozadu nebo alespoň kolem sebe, dopředu málokdy, leda při práci.

Myslím, že mi to vyčítali. Kdo dělá auta, musí se dívat jen jedním směrem, říkával otec a pokaždé při tom máchl před sebe. V duchu jsem s ním polemizoval: takhle ale člověk nabourá. Žil pouze továrnou, zato máti vzhlížela ku Praze. Otec se snažil mít pochopení. Vzpomínám si na její obrovský klobouk s péry. Vypadala jako operní pěvkyně a chtěla tak vypadat, ale zpívat moc neuměla. Jednou si Rudi posteskl, že máti má operu radši než nás.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.