Jean-Michel Guenassia

Klub nenapravitelných optimistů

2012, Argo, přeložila Helena Beguivinová

 

Jen jedinkrát v životě jsem obě své rodiny viděl pohromadě. Tedy, část z nich, a i to už představovalo dvacítku lidí. O svých narozeninách jsem měl neblahou předtuchu. Cítil jsem neznámé nebezpečí, které jsem nedokázal identifikovat.

Později jsem rozluštil některé signály, které mi měly otevřít oči. Byl jsem příliš malý, než abych jim rozuměl, příliš zaujatý oslavou a dárky. Vídal jsem své kamarády, ti měli rodinu jednu jedinou; já měl dvě, různé. Nestýkaly se. Mariniové a Delaunayové. Otcovu rodinu a matčinu rodinu. Toho dne jsem zjistil, že se vzájemně nenávidí. Jen můj otec, stále veselý, chodil od jedněch k druhým s tácem ovocných šťáv a napodoboval Gabinův nebo Jouvetův hlas:

„Je libo pomerančovou šťávu? Nic se nebojte, je čerstvě vymačkaná.“

Mariniové se váleli smíchy. Delaunayové obraceli oči v sloup.

„Paule, nech toho, to není k smíchu!“ prosila matka, která měla z jeho imitování hrůzu.

Sedla si na kus řeči ke svému bratru Mauriceovi, kterého moc nevídala od doby, kdy se po válce usadil v Alžírsku. Otec ho neměl rád. Já ano, protože neustále vtipkoval. Říkal mi Callaghane. Nechápu proč.

Jak mě uviděl, spustil na mě: „How do you do, Callaghan?“

Musel jsem odpovědět: „Very good!“

Když jsme se loučili, dostalo se mi od něj: „Bye-bye, Callaghan!“ s náznakem rány pěstí do brady.

Maurice jezdil do Paříže jednou ročně na jakýsi americký seminář o ekonomickém řízení. Považoval za věc cti, že jako první využívá novinek. Říkali tomu management. Svůj slovník špikoval poameričtělými výrazy. Nikdo nevěděl, co znamenají, ale dělali jsme, jako že jim rozumíme. Nadchl ho seminář „Jak vítězit?“.

Vysvětloval jeho základy matce, a ta hltala každé jeho slovo. Otec měl za to, že to je podfuk, a nechal se de Gaullovým hlasem slyšet:

„Měli jste mi dát vědět. Poslali bychom na to školení generály francouzské armády.“

Rozchechtal se a Mariniové s ním. Atmosféru to nijak uvolnit nepomohlo. Maurice se nenechal rušit a přesvědčoval matku, aby se na kurz taky zapsala. Když šel dědeček Philippe do důchodu, předal štafetu své dceři. Chtěl, aby se zdokonalovala.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Píše se rok 1959 a dvanáctiletý Michel Marini prožívá první krizi v rodině. Rodiče se nemohou na ničem shodnout a bratr přes jejich odpor narukuje do války v Alžírsku. Michelovým útočištěm se stávají knihy a utajený šachový klub ve čtvrti Montparnasse.

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.