Veronika Bendová 

Nonstop Eufrat 

2012, fra

Ta žena v hospodě vypadala uboze. Fialovou bundu z mikroplyše měla zastříkanou blátem, jak ji někde po cestě ohodilo auto nebo dokonce spadla. Mastné šedivějící vlasy jí visely beztvaře podél obličeje, v němž se pohybovala jenom ústa, aby nasála doušek piva nebo šluk z cigarety. Dokud mlčela, nevšiml si jí. Seděl u vedlejšího stolu a do jeho myšlenek prosakovala jenom puštěná televize a úryvky vykloubených hlasů. 

Mluvit začala, když kolem prosklených dveří lokálu prošel hlouček ukrajinských dělníků. Nedaleko zbořili starou sladovnu a na jejím místě vyrůstal komplex nových domů. 

„Svoloč,“ zachraptěla žena. „Vidíš ji, tu svoloč hnusnou, ukrajinskou?“ 

Trhl sebou, ale žena mluvila dál, lhostejná k tomu, kdo ji poslouchá. „Kam jsme to došli, s touhle krásnou zemí! Samej cizinec. Ať táhnou domů! Češi nemaj práci a všichni tyhle rákosníci, ukrajinci, mongolové, ty tu dělat můžou?!“ 

Proti své vůli se na ženu po straně podíval. Nenávist se kolem ní šířila jako zápach. 

„Japonci s těma svejma kamerama! Bejvalý náckové z Německa tady restituujou zámky. Rusáky jsme vyhnali pryč a už jsou tady zas! Baráky si tady kupujou, celý baráky. Ale já po sobě dupat nenechám. Ať táhnou! Ať chcípnou.“ 

Žena, napůl obrácená ke dveřím, pojednou švihla rukou a zavyla jako zvíře: „Táhněte, vy kurvy!“ 

Hosté v lokále otočili na okamžik hlavy. Špinavý muž v ušance, který stál přede dveřmi a vztahoval ruku po klice, se zarazil. 

Na vteřinku se jejich pohledy střetly. Ne ta žena, Tomáš uviděl jeho prázdný, uvláčený pohled a otřásl se. 

„Neřvi tady, Esmeraldo,“ houkl od výčepu barman, „nebo jdeš ven!“ 

V zadní místnosti vypukl v tu chvíli hrubý jásot, z jednoho z herních automatů se vyhrnul řinčící vodopád mincí.

Esmeralda mávla rukou a dala se do bručivého mumlavého zpěvu. Romsky znějící nápěv se smíchal se zvuky televizních reklam, povyku šťastných hráčů a vytrvale dopadajících drobných. Zvuky se mísily a slévaly. Tomáš vyprázdnil jediným douškem půllitr a vytáhl peněženku. 

Vyšel na ulici a rychle kráčel nahoru ke konečné tramvaje. Blikající nápis Nonstop EUFRAT pomalu mizel za ním, ztrácel se v drobném ledovém sněžení. Přituhlo, bláto na chodníku mrzlo a podkluzovalo. 

Myslel si, že venku se dostaví úleva, ale místo toho pociťoval jen setrvalou tíseň. Jaké stvoření to necháváš chodit po zemi, Bože, pomyslil si při vzpomínce na ženu s tím nepravděpodobným jménem. Nebo spíš zlomyslnou přezdívkou. Vyslechl v životě nadprůměrné množství nepěkných věcí na to, aby už byl otrlý. Patřilo to k jeho práci. Ale to bylo. To bylo dřív, když ještě nosil jméno Jeroným. 

Když odemykal dveře bytu, bylo už před půlnocí. V bytě bylo ticho, žena i dítě spaly. Zítra bude zase mlčet a bude ho sledovat vyčítavým pohledem, pomyslil si a alespoň pro tu chvíli úlevně necítil tíseň, ale obyčejné podráždění. Zastavil se nad postýlkou, chvíli pozoroval, jak chlapeček tiše a pravidelně oddechuje. Čekal na ten pocit, na tu kombinaci dojetí i strachu, vděku i nevěřícího úžasu, že tenhle miničlověk nosí jeho jméno, jeho genetickou výbavu, jeho krev. 

Čekal na ten pocit a nedočkal se. Znovu na něj skočila tíseň, silnější než dřív, seděla mu za krkem jako mokrá šála.