Taras Prochasko 

Jinací 

2013, Nakladatelství Pavel Mervart, přeložily Jekaterina Gazukina a Alexandra Stelibská

Prvních šedesát osm nahodilých vět

1. Na podzim roku 1951 by nebylo divné vydat se na západ; tehdy se dokonce i východ začal pomalu přemisťovat tím směrem. Ale Sebastián s Annou vyrazili v listopadu jedenapadesátého z Mokré na východ, kterého bylo tehdy přece jen více. Přesněji na východní jih neboli na jihovýchod. 

2. Nebyla to válka, kvůli které cestu tolik let odkládali. Válka mohla v jejich životě jen stěží něco změnit. Sebastián se sám odhodlal porušit tradici jejich rodiny, podle níž se dětem, jakmile dovršily patnáctý rok, ukazovala místa spojená s rodinnou historií. Když bylo totiž Anně patnáct let, uvědomil si, že se vše opakuje, a Anna se pro něj stala jedinou možnou ze všech žen na celém světě.

Nejenže může být pouze s ní, ale stejně tak nemůže být ani bez ní. Tou dobou v Jalovci, v onom rodinném místě, kam bylo třeba Annu zavést, na ni čekali Jinací. A Sebastián věděl, že ti dceru snadno přesvědčí, aby s nimi zůstala. 

Koneckonců to, že se Anna také stane Jinakou, bylo Jinakými předpovězeno už ve chvíli, kdy přicházela na svět. 

3. V dubnu jedenapadesátého Anna pocítila, že je pro ni táta Sebastián jediný možný muž – a začali se milovat. Mnozí toho jara chodili zapadlými cestami a šířili neuvěřitelné zvěsti. Právě tak se Sebastián dozvěděl, že Jinací zmizeli z Jalovce. Od té doby o nich nikdo nic neslyšel. 

Anna a Sebastián se celé léto bez přestání milovali a kolem nich prošlo několik různých armád. Nic jim nebránilo jít na východ nebo na jih nebo na jihovýchod. Když se opravdu ochladilo a cesty získaly zřetelnější obrysy, vyrazili konečně z Mokré a za několik dní měli být v Jalovci. Cestu odkládali tři roky. Ale Sebastián se ničeho nebál, měl totiž opět tu pravou ženu. Stejného původu jako vždy.