Miguel Sousa Tavares

Rovník

2006, Garamond, přeložila Lada Weissová

Monotónní rachot motorů Zairu ho udržoval v malátném polovědomí umocňovaném stejně jednotvárným okolím, které pozoroval z plátěného křesílka na zadní palubě lodi. Cestou z Lisabonu jim vytrvale přálo počasí, a tak trávil dny tady na zádi a civěl na zpěněnou stopu po lodním šroubu, protože měl dojem, že vede snad až k jeho lisabonskému domovu, zatímco on, vězeň osudu, k němuž ho unášela tahle loď, nevratně plul dál a dál, míli za mílí, opačným směrem.

Nechtěl se poddávat smutku, a proto se pustil do pročítání knih a dokumentů o Svatém Tomáši a Princově ostrovu, kterých mu na ministerstvu pro zámoří předali ohromný balík, a trávil tím téměř všechny nekonečně se vlekoucí hodiny nicnedělání mezi jídlem - jedinými chvílemi, kdy se kolem kapitánova stolu v jídelně pro zhruba dvacet osob shromáždili důstojníci z posádky a cestující, poslední pojítko se známým světem, který nechával za sebou.

Sám ministr projevil zájem osobně mu předat stoh tiskovin, což doplnil vlastními moudrými radami a shrnutím pojmu "vládní politika pro zámoří": mlhavé řeči, v nichž tu a tam blýskla logická, nicméně naprosto scestná myšlenka či zajímavá, leč nerealizovatelná vize. Ministr to věděl stejně dobře jako on. Král se alespoň snažil o dlouhodobou vizi; ministrovi stačil článek v zítřejších novinách, kde bude stát, že přijal nového guvernéra jmenovaného pro ostrovy Svatého Tomáše a Prince "a seznámil ho s nejzásadnějšími směry vládní politiky uskutečňované a zamýšlené v zámořských teritoriích a s tím, že díky nezpochybnitelnému a všestrannému pokroku v posledních letech je Svatý Tomáš a Princův ostrov jasným důkazem oprávněnosti výše zmíněné politiky".

Věří, že si na Svatém Tomáši povede velmi dobře, říkal ministr, a úspěchu své mise věnuje veškeré úsilí. Ještě mu popřál hodně štěstí, doprovodil jej až ke schodišti a on viděl sám sebe, jak sestupuje po schodech, jako by ten zvláštní pocit, že ho vyhánějí z Lisabonu i z jeho vlastního života, zažíval někdo jiný. "Nalíčili to na mě a já se nechal chytit do pasti!"

Aspoň že už bude konec téhle rozvleklé cesty: zítra k polednímu by měli zakotvit u břehů hlavního města Svatého Tomáše. Všiml si, že co před dvěma dny vypluli z Benguely, je vzduch čím dál těžší, že svěží atlantický vánek ustoupil vlhké dece usazené nad hladinou a poblíž rovníku proplouvá loď mlhou, za níž ho čekal neznámý svět. Představoval si strach, jaký museli cítit portugalští námořníci v patnáctém století, když jim africké břehy mizely z dohledu a oni se plavili pustým oceánem k Adamastorovým temnotám.

Lisabon opustil jednoho březnového rána hned za rozbřesku, když večer před tím nechal naložit na loď zavazadla: kufr plný léků, které mu připravil doktor Filipe Martins, přítel z klubu, dva kufry nacpané knihami, po jedné týdně na celkem pětapadesát týdnů, gramofon a pár oblíbených desek - Beethovena, Mozarta, Verdiho, Pucciniho -, truhlu s oblečením do tropů, porcelánový servis a porcelánové příbory, dva tucty beden s vínem a jeden tucet s koňakem, osm beden doutníků zakoupených v Havaneze na Chiado, dopisní papír, pera a inkoust na tři roky, oblíbené hole, psací stolek a oblíbenou židli, jediné předměty, které mu od téhle chvíle budou připomínat všechno, co tu opouští.

Pro odjezd se nerozhodl náhle, impulzivně. Směřoval k němu postupně, neznatelně, jako by mu od samého začátku tenkrát odpoledne ve Vila Vicose osud v podstatě sám plynul mezi prsty a on ho už nedokázal ovlivnit vůlí. Později měl pocit, že ho lapili do léčky a tam, kde se ocitnul, ho vlastně dostrkali jiní: nejprve králova slova doplňovaná hrabětem z Arnosa; pak Joaovy argumenty, po kterých se styděl krále odmítnout; a nabídka na odkoupení firmy, která mu naprosto nečekaně spadla do klína přesně ve správnou chvíli.