Per Petterson

Na Sibiř 

2013, Knižní klub, přeložil Jarka Vrbová

Jako malá, asi sedmiletá nebo ještě menší holka, jsem se vždycky, když jsme kolem těch lvů jeli z města, bála. Byla jsem si jistá, že Lucifer se bojí taky, protože na tom místě začal pokaždé klusat rychleji, a teprve mnohem později jsem pochopila, že to bylo proto, že ho dědeček pokaždé u těch lvů pořádně švihl, a švihal ho proto, že byl netrpělivý člověk. To o něm všichni věděli. 

Lvi byli žlutí, já seděla vzadu na voze a kinklala jsem nohama, sama nebo s bratrem Jesperem, zády k dědečkovi, a dívala jsem se, jak se lvi za námi zmenšují. Otáčeli hlavu a pozorovali mě žlutýma očima. Lvi i podstavce, na kterých stáli, byli z kamene a upírali na mě zraky tak, že mi vypálili do prsou díru a já si pak připadala dutá. Ale nedokázala jsem od nich odtrhnout pohled. Když jsem se někdy místo na ně snažila dívat na štěrkovou cestu, zatočila se mi hlava a bála jsem se, že se skulím z vozu. 

„Už běží! Už běží!“ volal bratr, který dobře věděl, jak to s těmi lvy je, já vzhlédla a viděla, že vážně běží. Utrhli se z kamenného podstavce, vyrostli a já seskočila z vozu bez ohledu na to, jak jel rychle, odřela jsem si kolena o štěrk a utekla na nejbližší pole nebo louku. V lese za nimi žili srnky a jelen a já na ně při útěku myslela. 

„Nemůžeš tu holku nechat na pokoji?“ rozčiloval se dědeček. Zastavila jsem se, na trávě ležela rosa a já byla po kotníky mokrá, do chodidel mě píchala tráva, větvičky a hroudy. Dědeček zatáhl za opratě, křikl na koně a zastavil je, otočil se a z hloubi jeho plnovousu vyrazil proud strašlivě ošklivých nadávek na Jesperovu hlavu. V dědečkovi bylo hodně zloby a já se nakonec bratra vždycky zastala, protože bych bez něj nemohla žít. 

Prošla jsem trávou zpátky na cestu, posadila jsem se na vůz a na Jespera jsem se usmála. Dědeček práskl bičem, Lucifer zabral a Jesper se usmál na mě.