Flannery O’Connorová

Všechno, co se povznáší, se musí setkat

2013, Argo, přeložili František Vrba, Petr Onufer a Tomáš Vrba

Doktor řekl Juliánově matce, že musí kvůli krevnímu tlaku shodit deset kilo, a tak Juliánovi připadla povinnost vozit ji vždycky ve středu večer autobusem do centra města na redukční tělocvik v Ywce. Redukční tělocvik byl určen pro pracující děvčata, kterým bylo přes padesát a vážila něco mezi pětasedmdesáti a devadesáti kilogramy. Juliánova matka patřila k těm útlejším, ale říkala, že dámy svůj věk ani váhu neprozrazují.

Nechtěla večer jezdit autobusem sama, neboť byl nyní přístupný i černochům, a poněvadž redukční tělocvik patřil k jejím několika málo radostem, byl nutný pro její zdraví a navíc byl zadarmo, prohlásila, že Julián by si měl uvědomit, co všechno pro něj udělala, a uráčit se ji doprovázet. Julián si sice nerad uvědomoval, co všechno pro něj udělala, ale každý středeční večer zaťal zuby a do města ji doprovodil.

Byla už skoro připravená k odchodu, stála před zrcadlem v předsíni a nasazovala si klobouk, zatímco on stál přibitý k rámu dveří, s rukama za zády, a čekal jako svatý Šebestián, až ho začnou probodávat šípy.

Klobouk byl nový a přišel ji na sedm a půl dolaru.

Znovu a znovu opakovala: „Třeba jsem za něj tolik dávat neměla. Ne, rozhodně ne. Sundám si ho a zejtra ho vrátím. Neměla jsem si ho kupovat.“

Julián obrátil oči k nebi. „Ale jo, dobře sis ho koupila. Nasaď si ho, ať už jdeme!“

Byl to ohavný klobouk. Fialová sametová střecha se na jedné straně sklápěla dolů a na druhé trčela vzhůru; ostatek byl zelený a připomínal vykuchaný polštář. Julián dospěl k názoru, že ten klobouk není ani tak komický, jako spíš křiklavý a trapný. Všechno, co jí dělalo radost, bylo přízemní a deprimovalo ho.

Zdvihla klobouk ještě jednou a pomalu si ho nasadila na hlavu. Po obou stranách ruměného obličeje jí vykukovala dvě křídla šedivých vlasů, ale její nebesky modré oči byly stejně naivní a nedotčené zkušeností, jako určitě bývaly, když jí bylo deset. Kdyby nebyla vdova, která se houževnatě prala se životem, aby ho uživila, ošatila a dala ho vystudovat, a která ho dosud podporovala, „než se postaví na vlastní nohy“, mohla být malá holčička, kterou musel vyvézt do města.

„Dobrý, dobrý je to,“ zabručel, „tak už pojď!“ Otevřel mezitím dveře a vykročil po chodníku, aby ji dostal z domu. Obloha měla skomíravě fialkovou barvu a temně se na ní rýsovaly domy, hlízovité a játrově zbarvené nestvůry, uniformně šeredné, třebaže ani dva nebyly stejné. Poněvadž zde před čtyřiceti lety bývala nóbl čtvrť, matka si nedala vymluvit, že udělali dobře, když si tu našli byt. Kolem každého domu byl úzký obojek prsti, ve které se obyčejně popelilo umouněné dítě. Julián kráčel s rukama v kapsách, se skloněnou hlavou vysunutou vpřed a se skelným pohledem, rozhodnut obrnit se naprostou necitelností po celou dobu, kdy bude obětován matčinu povyražení.