Za “nejvýznačnějšího irského básníka od dob W. B. Yeatse” jej Robert Lowell označil už v sedmdesátých letech, přestože světového věhlasu se Ir Seamus Heaney dočkal teprve roku 1995, kdy obdržel Nobelovu cenu za literaturu.
V děkovné řeči tehdy vzpomínal na dětství, které prožil ve čtyřicátých letech v katolické farmářské rodině na samotě v Severním Irsku. Z hrabství Londonderry mu utkvěla vzpomínka na svítící oko radiopřijímače, který představoval spojení s okolním světem a tušenými dálkami, ale též stálý přísun příběhů přerušovaný válečným zpravodajstvím.
S charakteristickou směsí nadsázky a opravdovosti Heaney v téže řeči vzdal hold poezii „za to, že vůbec je, že je místem blahodárného spojení mezi jádrem vědomí a jeho povrchem, mezi oním chlapcem, kdysi fascinovaným cizokrajným jménem „Stockholm“ na ladící stupnici rádia, a mužem, který při této nanejvýš vzácné příležitosti nyní stanul tváří v tvář jeho skutečným obyvatelům.“
Poezii podle Heaneyho náleží úcta za to, že umí být „věrná životu, a to v každém smyslu slova.“ Jeho tvorba byla právě tak věrná životu, jako byl on celý život věrný poezii. Tu Heaneyho mohou ostatně znát i Češi, a to nejenom díky výboru Přezimování pod zimní oblohou, jejž v osmdesátých let přeložil Zdeněk Hron, ale i díky básníkově návštěvě v Praze a pozdějšímu přátelství s Václavem Havlem, kterému Heaney před jedenácti lety v Dublinu předal cenu Amnesty International za lidská práva.
Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře
Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
