Vladimir Nabokov

Slídil

2013, Paseka, přeložil Pavel Dominik

 

S tou ženou, s tou Matildou, jsem se seznámil během svého prvního berlínského podzimu. Krátce předtím mi našli místo domácího učitele v jedné ruské rodině, která ještě nestačila zchudnout a stále žila s představami svých starých petěrburských zvyků.

Neměl jsem žádné zkušenosti s výchovou dětí, neměl jsem nejmenší tušení, o čem s nimi mluvit a jak se chovat. Byli to dva chlapci. V jejich přítomnosti jsem pociťoval ponižující rozpaky.

Bedlivě sledovali, kolikátou si zapaluji, a ta jejich zdvořilá zvědavost na mě působila tak, že jsem cigaretu držel podivně od těla, jako bych kouřil poprvé; popel mi neustále padal na kolena a jejich bystrý pohled pak pokaždé pozorně sklouzl z mé třesoucí se ruky k světle šedému pylu, rozmazanému po látce kalhot.

Matilda jejich rodiče často navštěvovala a vždycky zůstávala i na večeři. Jednou večer, když odcházela a venku hlasitě padal prudký déšť, jí půjčili deštník a ona řekla: „To je výborné, mockrát děkuju, mladý muž mě doprovodí a přinese ho zpátky.“

Provázet ji domů patřilo od té doby k mým povinnostem. Ano, docela se mi líbila, ta buclatá, neostýchavá slečna s buličíma očima a velkými ústy, karmínově se špulícími do jakéhosi purpurového poupěte, když se pudrovala před zrcátkem. Měla štíhlé kotníčky a ladnou chůzi, pro niž se jí leccos dalo odpustit.

Vyzařovalo z ní obdivuhodné teplo; jakmile se objevila, propadal jsem pocitu, že se v pokoji přitopilo, a pokaždé, když jsem tu obrovskou živou pec doprovodil domů a vracel se sám mezi mlaskáním a rtuťovým leskem nelítostné noci, se do mě dávala zima tak strašná, až se mi dělalo špatně. 

Potom přijel z Paříže její manžel a přicházel na návštěvu s ní. Byl to manžel jako každý jiný a ani jsem mu nevěnoval velkou pozornost, jen jsem si všiml, že si vždycky, než promluvil, hbitě a hrkavě odkašlal do dlaně; a všiml jsem si také těžké černé vycházkové hole s lesklým knoflíkem, kterou ťukal o podlahu, když Matilda proměnila loučení s hostitelkou v mnohomluvný monolog.

Za měsíc manžel odjel a hned první večer, kdy jsem ji znovu doprovodil domů, mě pozvala nahoru, abych si vzal knihu, do které mě už dlouho nutila, nějakou francouzskou slátaninu o ruské dívčině jménem Ariadna. Jako obvykle pršelo, okolo luceren se chvěly svatozáře, moje pravá ruka byla ponořena v horké srsti jejího laciného kožichu, levá držela otevřený deštník, na který bubnovala noc.

Tenhle deštník – později, v Matildině bytě – stál roztažený u radiátoru ústředního topení, kapal a kapal, každou půlminutu uronil slzu a tak naplakal velkou louži. Knížku jsem si zapomněl vzít. 

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.