Penelope Fitzgeraldová

Na vodě

2013, Plus, přeložil Viktor Janiš

 

„Rozumím tomu správně, že nás Dreadnought všechny žádá, abychom se dopustili nekalého jednání?“ zeptal se Richard.

Dreadnought přikývl. Byl rád, že tak snadno nahlédli, oč mu jde.

„Čistě abych tu loď prodal. Vypadá to, že jinak svůj problém nevyřeším. Pokud by všichni přítomní laskavě slíbili, že se nezmíní o mé hlavní trhlině, lépe řečeno že o mé hlavní trhlině pomlčí, pokud se na ni někdo přímo nezeptá.“

„Máme tedy de facto vykládat, že do Dreadnoughtu neteče?“ zeptal se Richard trpělivě.

„To už by bylo příliš odvážné tvrzení.“

Veškerá setkání majitelů lodí se řízením stejně přirozeným jako samo dmutí moře odehrávala na Richardově přestavěné minolovce třídy Ton. Loď Lord Jim byla ztělesněnou palčivou výčitkou amatérům a v bezvadném a pravidelně obnovovaném šedém nátěru se tyčila nad ostatními plavidly, proti nimž měla takřka dvojnásobný výtlak, tak jako Richard ve svém decentním tmavě modrém jednořadovém saku dominoval samotnému zasedání. A přece po takové zodpovědnosti ani v nejmenším netoužil. Život na Battersea Reach, na dohled od několika velmi noblesních domů a pod dozorem Londýnské přístavní správy, přece jen předpokládal jistou úroveň chování.

Richard by byl poslední člověk na souši či na vodě, který by ji chtěl někomu vnucovat, ale někdo to dělat musí. Povinnost je to, čeho se nikdo jiný v tuto chvíli nechtěl ujmout. Naštěstí nemusel definovat povinnost. Válečná služba v Dobrovolnické rezervě Královského námořnictva a celé jeho ustrojení předtím i potom to udělaly za něj.

Richard nechtěl ani předsedat. Přivítal by spíš výbor, ovšem majitelé, z nichž někteří své lodě nevlastnili, ale jen si je pronajímali, nebyli z toho správného výborového těsta. Mezi Lordem Jimem, jenž kotvil takřka ve stínu Battersea Bridge, a starými dřevěnými temžskými bárkami, které se nacházely o dvě stě metrů proti proudu a blíž pivovaru a přístavištím, kde se vykládal odpad, zela hluboká propast.

Obyvatelé bárek nebyli ani suchozemci, ani mořeplavci a toužili po větší vážnosti, než jaké se prozatím těšili. Dychtili po břehu Chelsea, kde na počátku šedesátých let žily tisíce lidí s rozumným a přiměřeně ohodnoceným zaměstnáním. Jenže nedokázali být jako ostatní, což jim samotným působilo úzkost, a tak se vraceli stejně jako mnoho jiného, co se nechalo unášet či bylo vyplaveno na břeh, do blátivých kotvišť velkého slapového průlivu.

Dalo by se říct, že z biologického hlediska jsou tak jako většina tvorů na čáře přílivu „úspěšní“. Nenechali se jen tak něčím vyhnat. Ale prodat plavidlo, opustit Reach, to pokládali za zoufalý krok, asi jako když obojživelníci na úsvitu evoluce vylezli na suchou zem. Mnoho tvorů zaplatilo tento pokus životem.

Richard obhlédl masivní stůl s mosazným kováním a utvrdil se v dojmu, že se všichni snaží ukázat v tom nejlepším světle. Nedalo se z toho nijak vyzout a vzhledem k tomu, že Willis si koneckonců sám vyžádal jakousi rozpravu ke svému případu, Richard teď svědomitě sbíral názory.

„Co Rochester? Grace? Bluebird? Maurice? Hours of Ease? Dunkirk? Relentless?“

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.