Rudolf Sloboda 

Rozum 

2013, Paseka, přeložil Ondřej Mrázek

 

Když zapadá slunce a fouká vítr a já se na to můžu dívat, tak ať jsem kdekoli, vzpomenu si na svou rodnou obec. Když zapadá slunce, slušní lidé mají většinu svých povinností za sebou a chystají se na příjemné podřimování před usnutím. Všechny takové lidi, kteří mají za sebou den práce, už přešla ranní zlost a zuřivost, a první hvězda na východě, někdy bývá i na západě, v nich uvolní metafyzické nálady. Takový byl i můj otec. 

Komu neumřel otec a psal by předcházející větu, toho ani nenapadne zastavit se u slovesa byl. Ale když jsem si tu větu nechal projít ušima, hned mi bylo jasné, že jsem se o otci v této souvislosti raději neměl zmiňovat, protože ještě pořád na něj myslím s bolestí, vždyť umřel docela nedávno, ani ne před rokem. 

Slunce mě stísňovalo i utěšovalo. V nemocnici, když jsem ležel na interním oddělení, jsem to slunce viděl zapadat za kopcem do mraků nad Kobylou. Za Kobylou, na severním svahu, tam bydlím. Ale nějak se mi nechtělo vyhlížet k rodné obci. V nemocnici bylo útulno, teplo a dobře. Když jsem chtěl, mohl jsem sedět na posteli a číst, mohl jsem vyjít na chodbu a potom, když mě všechno omrzelo, jsem si lehl a dřímal.

Skutečně mě překvapilo, když mi jednoho dne oznámili, že můžu jít domů. Nechtělo se mi. Znovu budu muset žít a pracovat a zlobit se s rodinou. Nedal jsem však své rozladění najevo. Vyřídil jsem všechny formality a vydal se na autobus; ani jsem se nezeptal, jestli můžu chodit, nebo jestli mi dají sanitku. 

Byl konec října. Šel jsem městem, které mi připadalo nějak vlhké, chladné, plné zlých lidí a darebáků. Pravda, utěšovalo mě, že ještě nepůjdu do práce, že můžu ležet doma. Ale když jsem o tom přemýšlel cestou k obvodnímu lékaři, u kterého jsem se měl ohlásit, ucítil jsem v mysli takový maličký, z vědomí sotva vyčnívající hrbolek, symbol odporu k domácnosti, do níž se vracím. Byl tam ovšem taky odpor k okolí – sousedi, kteří mě moc nesnášeli – a v širším smyslu celá ta roztahaná blátivá obec, plná neznámých přistěhovalců, se špinavou hospodou. 

V čekárně u doktora jsem se setkal s několika kolegy. Jeden měl chřipku, druhý právě přišel z nemocnice. Během rozhovoru, protože jsme měli společné téma, jsem se mírně osvěžil, dokonce i trochu rozveselil: moji přátelé měli mnohem vážnější nemoci, tu mou oni už dávno překonali, nic to pro ně nebylo. Snad jsem byl spokojený i proto, že naše tlachání poslouchala nová kolegyně, kterou mi představili. (Měla smůlu, nepracovala ještě ani týden, a už dostala chřipku.) 

Když jsem vyšel od doktora znovu do tmy na chladnou ulici, zachvátil mě stesk po teplé nemocnici, kde pořád chodí sestřičky a člověk se nemusí o nic starat. Ještě nedávno jsem si neuvědomoval, jak to bylo hezké, když jsme mohli sedět na posteli, vyprávět dlouhatánské příběhy a filozofovat. Moji přátelé na vedlejších postelích se i tak vyjádřili: už prý se jim nechce ležet v nemocnici, protože když se jednou rozbije dobrý pokoj, na nového si nezvyknou. (A opravdu, ještě jsem ani nebyl oblečený, už sestřička přivedla nového pacienta. Moji přátelé se na mě smutně dívali a pokyvovali hlavami, dávali mi najevo, že ten nový bude určitě pěkný moula.) 

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.