Isaac Adamson

Komplikace

2013, Paseka, přeložil David Petrů

Toho sobotního dopoledne, než se můj život kompletně obrátil naruby, jsem otevřel dveře a našel před nimi dva policisty. Drželi v rukou svoje čepice a prohlíželi si je, jako kdyby je viděli poprvé v životě a nebyli z nich nijak zvlášť nadšení.

Oba byli napůl plešatí a na temeni se jim perlily krůpěje potu. Navíc měli oba knírek, což je u chicagských mužů zákona tak ohraný stereotyp, až mě napadlo, jestli si tím sami ze sebe nedělají tak trochu legraci, přestože chicagská policie obecně moc velkým smyslem pro ironii nevyniká. „Nerad jsem poslem špatných zpráv,“ pronesl ten s menší pleškou, „ale musím vám bohužel oznámit, že Lee Holloway už není mezi námi.“

Patrně nějaký omyl.

Lee Holloway jsem totiž já.

Ale možná mluvil o tátovi. Dostal jsem křestní jméno po něm. Policista mi sdělil, že pana Hollowaye postihla před několika hodinami při sekání trávníku vážná srdeční příhoda.

„Infarkt,“ dodal na vysvětlenou.

„Záchranka udělala všechno, co bylo v jejích silách,“ dodal ten druhý.

„Upřímnou soustrast,“ dokončil první.

Pověděli mi, do které nemocnice tátu odvezli, a nabídli mi, že mě tam můžou hodit. S díky jsem odmítl, oni přikývli, nasadili si čepice a odporoučeli se k autu.

Já si mezitím zkoušel představit poslední chvíle tátova života – ačkoli na druhou stranu jsem se týmž představám bránil; přemýšlel jsem, jestli si vůbec stačil uvědomit, co se s ním děje, a co mu v těch okamžicích asi běželo hlavou.

Zároveň se mi před očima pořád vynořoval obraz opuštěné staré, otlučené sekačky, jak na tátově zahradě na jižním předměstí vrčí na prázdno a chrlí k bezmračnému nebi obláčky modrého dýmu tak dlouho, dokud jí s krchláním nedojde benzin.

Obvolal jsem, koho bylo třeba, a s otupělou zdatností, která mě zpětně až zaráží, jsem zařídil pohřeb. Když jsem v pondělí zavolal do společnosti Grimley & Dunballer – Ozdravné programy a oznámil jsem, že nedorazím do práce, byla šéfová zřejmě v dobrém rozmaru, protože se mi vůbec nepokusila připomenout, jak dlouhou dovolenou firma při úmrtí v rodině poskytuje.

Místo toho mi projevila upřímnou soustrast a řekla mi, ať si vezmu tolik volna, kolik budu potřebovat. Oba jsme věděli, že ve skutečnosti to nesmí být ani o minutu víc, než na kolik mám podle stanov firmy právo, ale naučil jsem se vážit každé příležitosti, kdy se rozhodla dát najevo, že je taky člověk – třeba i tím, že změnila výraz v obličeji nebo pozřela nějaké jídlo.

Grimley & Dunballer je druhá největší pohledávková agentura na americkém Středozápadě a já byl už pátým rokem zaměstnancem zákaznického oddělení. Pokud to zní jako nudná práce, nejspíš proto, že to nudná práce je.