Před mou generací trčí Bohumil Hrabal jako balvan. Podobně jako další z balvanů, Švejk. Balvan lze obejít, podhrabat se pod ním, přeskočit ho, pokusit se ho rozbít, ale přesto tady je.

Když mi bylo nějakých osmnáct dvacet let, Hrabal mě osvobodil. Četl jsem ho a měl jsem pocit, že psaní může být snadné. Do té doby jsem v sobě měl takovou uskřinutost, že si nemohu dovolit psát. A Hrabal mi dal svobodu se na psaní vrhnout. Ale bylo to falešné osvobození.

Zjistil jsem, že je to strašná práce, aby text vypadal jednoduše, přímočaře, autenticky. O takovém naivismu psal i sám Hrabal, o tom, jak ho lidé obtěžovali a říkali mu: „Přijď k nám do závodky, to jenom budeš poslouchat, co lidi říkají!“ nebo „V naší ulici bydlí takovej zajímavej debil, dáš mu pivo a on ti to poví a ty si to jen zapíšeš“. Jenže to je nesmysl.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.