Bohumil Hrabal

Rukověť pábitelského učně 

2014, Karolinum

 

Kdykoliv jdu kolem lesní restaurace Hájenka, vždycky vidím, jak na předprsni, na terásce před vchodem, tam, kde v létě sedí hosté u kulatých červených stolů a sedí na červených židlích, jak tam leží veliký moudrý ber­nardýn, hosté jej překračují, kteří už jednou byli po­kousáni psem, tak raději se dívají jinam a uctivě bernar­dýna obcházejí a uklidní se, až když sedí v restauraci, a kdyby bernardýn ležel v restauraci, tak raději ti báz­liví hosté budou sedět před vchodem na červených židlích, i kdyby byla zima.

On ten bernardýn tady ni­kdy neležel a už asi nikdy ležet nebude, avšak ten můj bernardýn tam bude ležet do té doby, dokud budu já, a tak já a bernardýn před lesní restaurací Hájenka, my dva jsme spřažené nápravy...

Je už dávno, kdy můj brácha se oženil, a že byl autodopravce, jezdil a rozvá­žel, co kdo potřeboval nákladním autem, avšak přišel čas, kdy už soukromník nemohl a nesměl jezdit sám ve své režii, a tak brácha, když jako soukromá firma byl zrušen, byl bez zaměstnání.

A protože žárlil na svoji ženu, tak bláznivě žárlil, že nesměla být v zaměstnání, aby nikdo jiný se na ni nemohl dívat než on, najednou přišel na divný nápad, že by se dala využít krásná po­stava švagrové nikde jinde než v pohostinství.

A když pohostinství, tak v lesní restauraci Hájence. A když v té Hájence, tak udělat z té hospody skutečný podnik pro šoféry a lesníky, pro sousedy a rekreanty.

Ten čas se uprázdnilo místo vedoucího v Hájence, a brácha pod­nikl všechny kroky, aby tu restauraci dostal. A večer seděl s Martou a celé hodiny a pak ještě v posteli si spřádali obraz skutečné Hájenky, neskutečné restaura­ce, v jejíž výzdobě pokračovali i ve snách a polosnění.

Když se to dozvěděl bratranec Heinrich Kocian, ten, který to v naší rodině dotáhl nejdál, protože se považo­val za levobočka hraběte Lánského z Růže, nosil kože­nou loveckou bundu a švarcenberský klobouček se štětkou a zelenou stuhou, okamžitě přijel, a když na­kreslil plán restaurace Hájenky, zahájil výzdobu v po­době selských stolů z lípy, stolů, které budou jednou týdně se drhnout pískem a jednou za rok skelným papírem, kolem stolů nakreslil, jak budou vypadat těžké selské židle, na stěny Hájenky, kde visely parohy srnců a jelenů sikhů, ještě střílených knížetem Hohenlohem, tím feudálem, kterému patřilo několik století toto po­lesí, ty parohy doplnil bratranec Kocian dvěma trofeje­ mi divokých kanců.

A ihned rozhodl, že budou specia­lity české kuchyně, fajnová jídla, která přitáhnou hosty, protože na státní silnici budou umístěna upozorňova­ dla ve formě desek, na kterých bude napsáno: Tři sta metrů od rozcestí si pochutnáte v Hájence na královské polívce řečené kulajdě, oumyslovském guláši, hovězí pečeni na černém pivu.

Bráška a švagrová zářili a re­staurace Hájenka se podobala zámku visícímu z nebes na zlatém řetězu. Avšak i to bylo bratranci Kocianovi málo. Pravil, že pořádná restaurace musí mít v kuchyni kout pro štamgasty a pro návštěvy, které toho budou hodny.

A tak se sám bratranec uvolil, že koupí šest barokních nebo rokokových židlí a secesní stůl, na kterém vždycky bude čistý ubrus, a tady budou sedět štamgasti a čestní hosté.

Ten rokokový kout tak roz­dráždil brášku a švagrovou, že od téhle chvíle se blaže­ ně usmívali a každý den se jezdili autem podívat, jak v Hájence jsou malíři s kuchyní a sálem daleko, připa­daly jim hrozně dlouhé ty malířské postupy, přáli si, aby to všechno vymalovali přes noc, tak rychle, jak si oba vysnili tu svoji Hájenku.

A když viděli tu spoustu zahradních židlí vyrovnaných na zahradě Hájenky v přístřešku pro hudbu, už jim nic nebránilo, než že v noci a pak ve snách se jim zjevila zahradní večerní restaurace, všechny stoly byly natřeny červeně, všechny židle červené byly rozestavěny na zeleném trávníku kolem stolů, mezi kmeny dubů byly nataženy dráty a na nich visely lampióny, a kvarteto hrálo diskrétní melodie a na parketu se tančilo a bráška točil pivo a najatý pin­ gl na neděli roznášel nápoje ve francouzském piké a švagrová vařila a pekla oumyslovský guláš a hovězí na černém pivě, a hosté kromě dršťkové polévky si dá­ vali královskou polívku.

Bratranec Heinrich Kocian jednou přišel a radostně třepal účtem, že už koupil těch šest židlí skoro za pakatel, a když se jel s bráškou po­dívat, jak pokračuje malba stěn a stropů Hájenky, a když bratr se mu svěřil, že oživil lesní restauraci za­hradou a ubrusy a tanečním parketem, bratranec pravil, že tady v rohu ještě bude stát udírna, kde na řežavém uhlí se bude ohřívat a rozvinovat točený salám a mo­ravské klobásy a on sám na sobotu a neděli si to vezme v režii, i když je levoboček barona Lánského z Růže.

A bráška a švagrová byli šťastni, nejšťastnější léta svého manželství prožili v přestavování židlí a v maniakální snaze, kterak učinit restauraci ještě krásnější a příjem­nější.

A tak se stalo, že když jsem se to dozvěděl, a když jsem viděl lesní restauraci Hájenku, že jsem řekl, jen tak prohodil, že před tak krásnou restaurací, jak chce bráš­ka a švagrová vyšňořit ten osamělý dům v lese, před vchodem že by měl ležet veliký hodný pes, bernardýn.

A tu chvíli bylo ticho, bratranec Kocian dovypravoval, jak když jej vezl kníže Thurn­Taxis od večerního rych­líku na zámek na Loučeni kočárem, když kočí sestoupil z kozlíku, aby otevřel dvířka, kníže zvolal: Johan, ty seš bos. Tys propil boty!

A kočí s pláčem pravil, že jak dlouho čekal na druhý rychlík, tak v hostinci Na drátě propil sice ty boty, ale aby zachránil reputaci knížete Thurn­Taxise, že si načernil krémem na boty nohy...

Související