Irena Dousková 

Medvědí tanec 

2014, Druhé město

 

Celý další den pršelo. Voda nepřestávala chlístat z šedivých mraků. Jako by šílená nebeská posluhovačka vylévala dolů jeden kýbl za druhým, rozhodnuta jednou provždy udělat pořádek a vrátit všechnu tu špínu zpátky na zem, kam patří.

Setmělo se už brzy odpoledne. Ani příchod noci nic nezměnil, pršelo dál. Skučící vítr hnal provazce vody proti podkrovnímu oknu a holé větve ořešáku o sebe tloukly, podobné kostlivým pařátům. 

Nevadilo mu to. Usnul rychle. Pánbůh konec konců slíbil, že další potopa už nepřijde. Všechny ty divoké zvuky zvenčí posílily pocit bezpečí uvnitř. Pomohly mu navodit spánek téměř hypnotický. Později se mu něco zdálo. Stoupal do kopce. Pomalu a těžce. Déšť i temnotu si do toho snu vzal s sebou. Přidal hromy a blesky. Konečně byl nahoře.

Znavený a promáčený, s bouřkou v patách, zůstal stát před kostelem, o jehož existenci neměl celou tu namáhavou cestu ani tušení. Vejít se mu ale nechtělo. Ne proto, že šlo o kostel, spíš proto, jak divně vypadal. Že je divný, cítil v tom snu úplně jasně, ale proč tomu tak je, nevěděl.

Zvenčí připomínal kterýkoli jiný venkovský svatostánek. Až na to, že byl nezvykle sešlý a jeho zdi tak tmavé. Musel být prastarý, snad románský. Ale v tom se moc nevyznal. Podobal se spíš hrádku, nějaké malé pevnosti. Sáhl po rezavé klice, už se jí i dotkl, ale pak si to rozmyslel. Stejně bude zamčeno, pomyslel si, a věděl, že je to výmluva. Jenomže bouře už tu byla. Zuřila všude kolem. Nedalo se nic dělat. S pocitem marnosti vzal znovu za kliku. Bylo otevřeno. 

Nejdřív neviděl vůbec nic. Tma, která ho obklopila, byla ještě neproniknutelnější než ta venku. Po chvíli rozeznal roztřesené plameny svíček. Nepřekvapilo ho, jak je to možné na tak odlehlém a opuštěném místě. Za okamžik si všiml ještě jiné záře, slabě vystupující z několika temných zákoutí.

Snad vycházela z obrazů — spíš na způsob pravoslavných ikon —, jejichž význam i námět mu unikaly. Celý vnitřek kostela byl uspořádán jinak, než bývá obvyklé. Připomínal labyrint, jehož tvar ani strukturu nelze přehlédnout z jednoho místa a ve kterém všechno směřuje ke středu. Vydal se tedy tím směrem.

Po nějaké době, ani v nejmenším netušil, jak dlouhá mohla být, narazil na nízkou, kamennou stavbu bez oken. Podobala se ikonostasu, až na ten kámen. A byla bez ozdob, jen holé stěny. Obešel ji zvolna kolem dokola. Dál už nebylo kam jít. Dotkl se tlustých, začernalých zdí. Teprve dotykem objevil sotva rozeznatelné dveře. Otevřel je.

Proud světla byl tak jasný, že ho na okamžik oslepil. Nedokázal vstoupit. Neviděl nic víc než světlo samo. Ať už se uvnitř skrývalo cokoli, nespatřil to. Už ani nechtěl. Rázem věděl všechno, co bylo třeba. 

„Bondy! Ty svině židovská líná! Polez ven!“

„Otevři! Dělej!“

Chvíli trvalo, než si uvědomil, že to byl sen. A že ty výkřiky a dutě znějící rány do něj nepatří. Rozespale se posadil. Nepřestalo to. Nezmizelo. Slyšel, jak někdo zlostně kope do dveří. Taky cinknutí kamene o okenní sklo. 

„Víš, co je to pogrom? Jestli ne, tak teď se to dozvíš!“

„Otevři, Bondy, nebo to tu všechno rozmlátíme.“ Pogrom? V Lipnici? V Československu roku 1922? Nemohl tomu uvěřit. Ačkoli v Holešově...

Ale přece jen, nedávalo to smysl. Přesto ucítil, jak se mu na zádech sbíhají čůrky studeného potu. Hluk před domem neustával. Naopak ještě zesílil. Uvědomil si, že vedle v místnosti spí Emilka. Teď už asi ne... Strnulost byla rázem pryč. 

„Tak co je? Bude to? Máme ti zapálit barák?“ 

Tak rychle, jak byl schopen, pustil se po tmě dolů ze schodů. Ze svého okna před dům neviděl, jen do dvora.

Rozsvěcet nechtěl. Už z chodby ale rozeznal světla, která se venku míhala. 

„Tati? Tati, co je to?“ 

„Já nevím. Nevím... To se vysvětlí. Neboj se. Zůstaň, kde jsi, prosím tě! Nevycházej!“ 

Pospíchal ke dveřím. Zakopl, zavrávoral. Přemýšlel, čím se přizbrojit. Nic neměl. Cestou vzal do ruky smeták a vzápětí ho zase odhodil. Nakonec otevřel tak, jak byl. V jégrovkách, bos a s prázdnýma rukama. 

„Co se to tu děje!“ zařval. 

Totiž chtěl zařvat, ale vyšlo z něj jen nedůstojné zasípání. Překvapilo ho, že muži venku jsou jen dva. Zato pochodní měli víc, aspoň se mu zdálo. Možná jen proto, že s nimi pohybovali. Do tváří jim neviděl. Neviděl skoro nic, kromě těch světel. 

„To je dost, ty zbabělej šmejde!“ 

„Máš štěstí, že ses úplně nepodělal. Ale jen protentokrát, slyšíš? Příště to bude horší.“ 

„Dej si na nás majzla, iciku.“ 

Najednou se dali na ústup. Kupodivu utíkali pryč. Sami od sebe. Viděl, jak v běhu odhazují hořící fakule. Možná byly přece jenom jen dvě. A okamžitě zhasly. Na cestě i kolem ní stály třídenní kaluže vody. Až pak zahlédl, že se pár sousedů dívá zpoza oken. Jeden z nich ho teď otevřel. 

„Bondy? Stalo se něco?“ 

„Ne, myslím, že ne. Všechno je v pořádku.“ 

Teprve když chtěl zavřít dveře, všiml si, že na zápraží něco leží. Veliký, neforemný balík. Opatrně o něj zavadil nohou.

Bylo to vlhké a dosti těžké. Než se k němu sklonil, zaváhal. Ale na ďábelský stroj to nevypadalo. Spíš na nějakou nechutnost. Přesto tu věc zatáhl dovnitř a zavřel za sebou. Nebude tady dělat divadlo. 

„Tati,“ na schodech stála Emma s petrolejkou v ruce. „Říkal jsem ti, ať tam zůstaneš,“ utrhl se na ni. 

A hned se zastyděl. Nejistě se usmál. 

„Neboj se, už je to dobrý. Nic se neděje.“ 

„Neotvírej to! Radši ne.“ 

„Ale prosím tě. Dojdi pro nůž.“ 

No vida, napadlo ho, předtím jsem na nůž ani nevzdechnul. Přeřezal motouz, strhal kousky promočeného novinového papíru a pod ním našel ještě jeden — balicí. Šlo to pomalu. Ruce se mu při tom trochu třásly, ať se snažil sebevíc. 

„Běž si lehnout.“ 

Zavrtěla hlavou. Stála nad ním, v jedné ruce svítilnu a tu druhou nacpanou v puse. Aby nevykřikla, kdyby to snad přece jen bylo něco... Něco... Panebože ne! Snad ne. Hlavně ať to není nic živýho. Teda mrtvýho... Ani žádný zvíře ne.

Ne, ne, ne! Mezi zuby ucítila slanou chuť krve. Vlastní. 

Bylo to zvíře. A bylo mrtvé. Veliká, dobře vykrmená husa. Už oškubaná. 

Položili ji v kuchyni na stůl. Mlčky se k němu posadili, jako kdyby u té mrtvoly chtěli držet stráž. Emma do ní bezradně šťouchla. 

„Tady něco je, podívej.“ 

Z otvoru nad biskupem vykukoval cíp obálky. „Přines mi brejle. Jsou u postele.“ 

„Já to přečtu.“ 

„Ne. Přines mi brejle.“

 

Židi mají husy rádi,

Bondy, že jsme kamarádi,

tak Vám jednu posílám.

Doufám, že si taky dám.

Na svatého Martina

ať je velká hostina.

Nestihla přede mnou utéct.

Koukejte jí dobře upéct. 

Jidášovo plémě zrádné, 

ať Vás ani nenapadne,

šoulet si z ní udělat. 

Ten já totiž nemám rád.

Promiňte tu malou frašku

svému nehodnému Hašku.

 

Parchant! Já tomu mizerovi ukážu, předsevzal si vyčerpaný vinárník a šel si nalít stopku slivovice, aby vůbec ještě usnul.

Kluk si stoupnul na špičky a nakouknul do hostince nejdřív oknem. Nic ale neviděl, ještě nerozsvítili. Kromě toho musel dávat pozor, aby mu něco neupadlo. V jedné ruce držel lísteček od Bondyho a v té druhé křečovitě svíral pětník, taky od něj. Za tu pochůzku. Do kapsy nic z toho dát nechtěl, byla v ní díra. Sice jen malá, jak se mu zdálo, když ji prošmatal, ale nehodlal nic riskovat. Spustil se zpátky na paty a plnou vahou zajel do sajrajtu pod oknem.

Tři dni pršelo, včera se ty chcanky změnily na sníh a teď z toho všeho dohromady byla hnusná, čvachtavá břečka. Cítil, jak se mu to propasírovalo do bot. Nestály už za nic, ale jiný neměl a hned tak mít nebude. 

Související