Ivan Sergejevič Turgeněv

Jarní vody 

2014, Odeon, přeložila Pavla Bošková

 

Do své pracovny se vrátil kolem druhé hodiny v noci. Když odešel sluha, který mu zapálil svíčky, zhroutil se do křesla u krbu a zakryl si tvář oběma rukama. Ještě nikdy se necítil tak unavený – tělesně i duševně.

Celý večer strávil s příjemnými dámami a se vzdělanými muži; některé z dam byly krásné, skoro všichni muži vynikali inteligencí a schopnostmi, on sám konverzoval velmi zdařile ba oslnivě... a přes to všechno ho ještě nikdy to „taedium vitae“, o němž mluvili už Římané, ta „omrzelost životem“ neovládala a netížila s tak neodolatelnou silou.

Být o něco mladší, rozplakal by se steskem, nudou a rozčilením: celou jeho duši naplňovala štiplavá a palčivá hořkost, jako hořkost pelyňku. Ze všech stran ho obklopilo cosi nepříjemně tíživého, jak podzimní tesklivá noc, a on nevěděl, jak se té temnoty, té hořkosti zbavit. Na spánek nebylo pomyšlení: věděl že neusne.

Začal přemýšlet – zvolna, líně a zlostně.

O shonu, zbytečnosti, o vyčpělé falši všeho lidského. Všechna období života mu postupně plynula před očima (jsou to dva roky, co oslavil padesátku) a ani jedno před ním neobstálo. Stále stejné mlácení prázdné slámy, stejné tlachání, stejný napůl poctivý, napůl vědomý sebeklam, ať se vlk nažere, hlavně že koza zůstane celá, ale najednou jak blesk z čistého nebe, zaútočí stáří a spolu s ním neustále narůstající, vše rozežírající a nahlodávající strach ze smrti… a žuch do propasti!

A to bude ještě štěstí, jestli to takhle dopadne! Protože před koncem spíš jako rez po železe přilezou neduhy a strádání... Žádné moře života se vzedmutými bouřnými vlnami, jak je líčí básníci, neviděl – ne; on si takové moře představoval úplně klidné, nehybné a průzračné až na samo temné dno; sám sedí v malinké vratké bárce a tam, na tom temném bahnitém dně, podobné obrovským rybám, se nezřetelně zjevují strašné obludy: všechny vezdejší neduhy, nemoci, zármutky, šílenství, bída, slepota...

Dívá se – a jedna z příšer se vynořuje z temnoty, stoupá výš a výš a je stále zřetelnější, nechutně zřetelnější. Ještě minutu a bárka se po jejím nárazu převrhne! A vida, jakoby zase bledne, vzdaluje se, klesá na dno – a zase leží tam a jen tak čeří vodu... Avšak nadejde osudný den... a obluda loďku převrátí.

Potřásl hlavou, vyskočil z křesla, přešel jednou dvakrát po místnosti, posadil se k psacímu stolu, vytáhl jednu zásuvku, pak druhou a začal se prohrabávat ve svých papírech, ve starých, většinou ženských dopisech. Sám nevěděl proč, nic nehledal – chtěl jenom nějakou vnější činností uniknout myšlenkám, které ho mučily.

Otevřel nazdařbůh několik dopisů (v jednom z nich se objevil uschlý kvítek převázaný vybledlou stužkou), pak jen pokrčil rameny a podíval se na krb; hodil dopisy stranou a podle všeho se všechnu tuhle zbytečnou veteš chystal spálit. Kvapně sahal tu do jednoho, tu do druhého šuplíku, náhle otevřel oči dokořán, pomalu vytáhl ven malou osmihrannou krabičku starodávného tvaru a pomalu nadzvedl její víčko.

V krabičce ležel pod dvojitou vrstvou zažloutlé vaty maličký granátový křížek.

Několik okamžiků si křížek užasle prohlížel – a najednou slabě vykřikl...

Tváří se mu mihla snad lítost, snad radost. Podobně se tváří člověk, když se zčistajasna setká s jiným člověkem, kterého už dávno ztratil ze zřetele, kterého kdysi něžně miloval a který se teď před ním nečekaně vynořil, stále stejný a léty zcela změněný.

Vstal, vrátil se ke krbu, sedl si znovu do křesla – a znovu si zakryl tvář rukama... Proč dnes? Proč právě dnes? napadlo ho a vybavil si leccos, co už dávno minulo.

A vzpomněl si na tohle…

Nejprve je však třeba zmínit jeho jméno, jméno po otci a příjmení. Jmenoval se Sanin, Dimitrij Pavlovič Sanin.

A na tohle si vzpomněl...

Související