Alona Kimchi

Plačící Zuzana

2014, Garamond, přeložila Tereza Černá

 

Na to, že se jmenuju Suzana Rabinová, si všichni už zvykli a už se mě ani neptají, jestli jsem JEHO příbuzná. Moje životní realita zrovna nepřekypuje setkáními s novými lidmi, takže téměř nevyvstává potřeba cokoliv vysvětlovat.

Mám štěstí. Samozřejmě, že se sem tam vyskytnou výjimečné případy, pak jsem nucena vychrlit příběh svého jména s veškerými jeho zapeklitostmi, sřetězením událostí a důvody toho sřetězení. Většinou ale břímě vysvětlování spočívá na mocných bedrech mojí matky, která je nese s tichou hrdostí člověka, jenž plní svou povinnost.

Tady musím poznamenat, že jde o únavný proces a můj obdiv k matce v těch chvílích nezná hranic. Někdy má sklon k přehánění, které se projevuje jak teatrálním zápalem, tak uváděním obrovského množství detailů, což vede posluchače k tomu, aby zalitoval svého počátečního zdvořilého zájmu.

Abych celou tu věc shrnula, můžu říct, že moje jméno je, i přes jeho výsostné postavení v povědomí národa, hlavně nevyčerpatelným zdrojem nedorozumění a nepříjemností.

Jsou samozřejmě výjimky, které, přestože nakonec jenom podtrhují existenci tohohle pravidla, můžou být dokonce svým způsobem i prospěšné. Například když před nějakým časem přijel do Izraele klavírista Radu Lupu. Měl se svým recitálem vystoupit v domě kultury a Nechama, což je matčina nejlepší přítelkyně, navrhla, abychom šly všechny tři.

Samozřejmě jsme to nabídly i Armanovi, ale on se nechal slyšet, že Chopina s těmi jeho polskými slaďáky nenávidí.

I Arman je matčin dobrý přítel, mají ve zvyku chodit na všechny kulturní akce společně, ale Arman – pokud mu nezahrajete Satieho, Debussyho, nebo dokonce Schönberga, skladatele, z nichž na hony čiší sofistikovanost, tak – ohohó – se ho ani nemusíte namáhat přesvědčovat.

Každopádně potom, co Arman odmítl, jsme se autobusem číslo 61 vydaly do Tel Avivu, do kanceláře předprodejní společnosti Hadran, ale když jsme tam dorazily a matka začala šmátrat v kabelce po peněžence, ukázalo se, že jsou už všechny lístky vyprodané.

Paní za přepážkou nám nabídla, abychom jí nechaly jméno a telefonní číslo – zavolá nám, kdyby si to někdo rozmyslel a lístek vrátil, i když tomu se jí nechce věřit, protože Radu je v Izraeli hrozně oblíbený. A pak, když matka řekla, jak se jmenuje, Ada Rabinová, hned se jí ta ženská zeptala, jestli je JEHO příbuzná, ale ještě, než matka stačila podat své obvyklé vysvětlení, vložila se do toho Nechama a prohlásila, na tom přece nesejde, a co kdyby opravdu byla JEHO příbuzná? Najednou ty lístky vyrostou na stromě? Tenhle stát je samá protekce! Třetí svět! A odvlekla nás pryč.

A ejhle, zázrak nad zázraky, už nazítří ráno nám volali z kanceláře a oznámili, že máme tři lístky do třetí řady uprostřed. Tři a tři. A mě samotné je třicet tři. Tak to určitě něco znamená.

Vždycky si takových shod okolností všímám, ačkoliv Nechama a matka tvrdí, že těmihle obskurními vlastnostmi oplývají primitivové a co je horší: paranoici, kteří si myslí, že jim někdo posílá signály z vesmíru anebo kdovíodkud. Já s tím ale nepřestanu, nemohla bych, ani kdybych chtěla, protože v sobě mám takové nějaké nutkání pochopit vnitřní uspořádání věcí, i kdybych toho měla dosáhnout sebepodivnějšími způsoby.

Matka se mimochodem pokusila s Nechamou dohadovat, že jsme ty lístky nezískaly tak úplně férově, přece nejsme JEHO příbuzné, ale Nechama našpulila pusu a řekla, Ado, vzpamatuj se, účel přece světí prostředky. Matka se na ni samozřejmě rozkřikla, jako to dělá vždycky, Nechamo! To je nacistické heslo!

Ale Nechama prohlásila, že člověk se může poučit od každého, nemluvě o Němcích, vždyť je to koneckonců kulturní a osvícený národ. Matka, jako přeživší holocaustu, nemohla s těmihle pochybnými argumenty Nechamy, která je taky přeživší holocaustu, souhlasit a rozdrtila ji přednáškou o banalitě zla, až se Nechama nakonec skoro rozbrečela a řekla, že ji matka nikdy nepochopí anebo že ji pochopí špatně a to všechno jenom proto, že z ní holocaust udělal paranoika a že jestli matka chce, tak prosím, ať ty lístky vrátí a všichni zůstaneme trčet doma před televizí, místo abychom si poslechly Chopina.

Říct matce něco takového byla naprostá hloupost, protože paranoikem v klinickém slova smyslu se stala právě Nechama, která každého podezřívala z vražedných, zločinných a ďábelských úmyslů. Strhla se mela, rozepře a obviňování doplněné příklady paranoie, jak se u jedné i druhé projevila v minulosti, až nebylo zbytí a ony se usmířily, protože už bylo pozdě a ony nikdy nejdou spát, když jsou rozhádané, aby neměly noční můry a ráno špatnou náladu.

I přes vynucené usmíření ta hádka dost pokazila atmosféru, ale když jsme pak konečně vyrazily na koncert, vyšňořené a navoněné, bylo docela jedno, jak jsme lístky získaly a hrozně jsme si to užily, hádky s Nechamou o ideologických otázkách jsou ostatně úplně běžné a není třeba se jimi vzrušovat.

V posledních týdnech přišla ta záležitost s naším jménem na přetřes dvakrát, což u mě vyvolalo pocit napětí a akce. Občas uplynou dlouhé měsíce, aniž by se něco stalo a moje podivné jméno, Suzana Rabinová, si existuje v klidu a u nikoho nevzbuzuje úžas, je samozřejmé mě i všem v mém okolí a asi i samotnému Bohu jmen.

Poprvé se to tedy stalo, když jsme dostaly oznámení o doporučené zásilce a když jsme s matkou přišly na naši poštovní pobočku, zjistily jsme, že je tam nová úřednice. Líbila se mi, i přesto, že měla naducanou a nehezkou tvář, protože jakmile otevřela pusu, aby z ní vyndala šedivou žvýkačku, obdařila nás omluvným úsměvem a odhalila velkou mezeru mezi předními zuby, která jí okamžitě dodala miloučký výraz, což vedlo k tomu, že jsme si s matkou vyměnily rychlý pohled, abychom se o to pobavení podělily, jako bychom si tajnou řečí říkaly: koukni na toho broučka.

Ta nová úřednice se podívala na lístek a vydala se, pohupujíc unaveně nízko posazenými širokými boky, hledat mezi balíky a doporučenými dopisy. Když se vrátila, podala matce dopis a znovu odhalila tu roztomilou mezeru: Tady, Rabinová, podepište se. A pak, v záblesku náhlého podezření, svraštila obočí a měřila si nás s novým zájmem: Nejste JEHO příbuzné?

Matka, která ve správném představení faktů viděla nejvyšší životní poslání, začala okamžitě vykládat, že naše příjmení Rabin není pohebrejštěním nějakého zcela banálního jména jako je třeba Rabinovič, jak by si mohl někdo myslet, ale zkrácením exotického jména Rabinjan, což je příjmení otcovy rodiny. Narodil se ve třicátých letech v Oděse v židovské rodině s neobvyklou historií: jeho děda přišel do Ruska z Persie za obchodem, zamiloval se do jeho babičky a zůstal, už tehdy svým zvláštním příjmením vzbuzoval zájem.

Matka přenesla váhu z jedné nohy na druhou, připravovala se na slastnou fázi rozhovoru, která se s léty přiházela stále vzácněji – na podání zprávy o historii našeho života. Bradou mi naznačila, abych z kabelky vyndala cigarety, a ještě než vyfoukla všechen kouř, vypouštěla ho nosními dírkami jako drak, pokračovala v zápletce: potom, co Avram, tedy můj otec, imigroval do Izraele a vstoupil do armády, byl Rabin jeho velícím důstojníkem a můj otec ho velmi obdivoval.

Zkrátil si jméno na Rabin, taky aby příliš nezaváněl diasporou, to bylo přece tenkrát v módě. S postupem času se můj otec stal členem strany Mapai a dokonce Rabina navštívil i u něj doma, ale sám se pro politickou kariéru nerozhodl, protože to nesedělo jeho nátuře, měl totiž moc jemnou a neprůbojnou povahu.

Tady si ta nová úřednice zívla a podívala se, jestli za námi není někdo, kdo by ji zachránil před dalším pokračováním, ale pobočka byla jako vymetená a matka ten nevychovaný pohled ignorovala a mluvila dál. Její otec, tedy můj, řekla, si kdoví proč vždycky myslel, že je umělec.

Ne, že by mu to nějak pomohlo. Být umělcem neznamená jenom si užívat, popíjet a, pardon za ten výraz, šoustat. I k tomu je potřeba osobnosti, houževnatosti. Není to jednoduché.

Nakonec se stal účetním v divadle Kameri a motal holce, tedy mě, Suzaně, hlavu všelijakými básničkami a řeckou mytologií. Já sama, tedy moje matka, jsem vyrůstala v Ben Šemen a dostalo se mi sionisticko-zemědělské výchovy a nikdo mi nenasazoval žádné brouky do hlavy. Ani já, tedy ona, matka, jsem totiž neměla na růžích ustláno, rodiče mě poslali posledním vlakem z Německa a sami zemřeli v Buchenwaldu společně s mým starším bratrem Theem a mladším bratrem Aharonem, co měl jednu nohu kratší.

V téhle fázi se už úřednice nestyděla číst si v magazínu Pro ženu, co měla položený před sebou, což samozřejmě ani nehnulo s matkou, která už byla úplně zabraná do složitostí zápletky.

Opřela se o přepážku, aby měla větší pohodlí, a pokračovala ve vyprávění. Co se ale nestalo, její otec, tedy můj, umřel přesně den před volbami v sedmdesátém sedmém a nemusel se tak dívat na tu ostudu. Pamatuje si, jak jsme ho se Suzanou, tedy se mnou, přišly navštívit do nemocnice Tel ha-Šomer několik dní před smrtí a on mě pohladil po hlavě a řekl, Suzanko, tohle je náš stát, stát členů strany Práce, takhle to bylo a tak to taky zůstane. Takže se neboj, i tentokrát to těm revizionistům ukážeme.

Tady musela přestat, protože se najednou objevil malý stařík s kloboukem, astmaticky sípaje se postavil za nás a z celé jeho bytosti vyzařovala ublíženost prodchnutá hrozbou, že pokud se okamžitě nepohneme, začne se tam svíjet v smrtelných křečích. Musely jsme mu tedy uvolnit místo.

Když jsme vyšly ven, řekla jsem matce, nemusela jsi té úřednici vyprávět všechno, vždyť ji to vůbec nezajímalo, a matka se se mnou pokoušela diskutovat a prohlásila, že je to zajímavý příběh, protože má i historické dopady, a kromě toho se ta úřednice přece sama od sebe zeptala: jste JEHO příbuzné anebo nejste JEHO příbuzné.

Nasupeně jsem mlčela, protože ona věděla, že mám pravdu a já chtěla, aby to uznala, a nakonec to opravdu připustila a řekla, máš pravdu Suzano, občas se mi prostě nepodaří odolat pokušení hovořit o otci takhle odtažitě, nepřímo. Vyprávět o něm. Kolik nových lidí asi tak ještě potkám.

Povídám jí, vždycky můžeš mluvit se mnou, vypravovat to mě anebo Nechamě nebo dokonce Armanovi, a matka se rozesmála a řekla, ale prosím tě, s vámi už jsem o tom všem mluvila tak miliónkrát. Pak se na mě zkoumavě zadívala a zeptala se, copak, stydíš se za svou starou matku?

A já ji objala a řekla, ale prosím tě, mám tě nejradši ze všech na světě. A ucítila jsem ten pach, který i přes její čistotnou povahu zaváněl stařeckou hnilobou, z jejích vlasů jsem cítila i slabý odér smažení a vaječného šampónu proti lupům a naplnila mě hrdost, že se mi podařilo překonat odpor.

Související