Dagmar Steinová 

Co zbylo v paměti 

2014, Academia

 

Knihy, knihy, knihy – vždycky byly kolem mne. Jula, můj otec (říkali jsme rodičům, stoupencům moderní psychologie, spíše adleriánům než freudiánům, jménem – byli to Ema a Jula), měl velkou knihovnu – četl knihy v češtině, ale i v němčině, francouzštině, angličtině a občas i v chorvatštině. Jeho zájem zahrnoval nejen odbornou lékařskou a psychologickou literaturu, ale i krásnou literaturu, tedy poezii i prózu. 

Nikdy mě ale nenapadlo, že bych mohla pracovat v nakladatelství. Od dětství mi bylo jasné, že budu lékařkou. Válka ten cíl trochu oddálila a po mém návratu ministerstvo školství (ministr dr. Stránský) mé lékařské plány definitivně ukončilo – vrátila jsem se v červnu 1946 a v té době už veškeré válečné úlevy skončily –, dokonce i zcela regulérní maturitu na londýnské univerzitě mi ministerstvo odmítlo uznat.

A pro přijetí na lékařskou fakultu (to platilo i pro mnoho dalších fakult) se striktně vyžadovala maturita z latiny – a za sedm let jsem toho opravdu mnoho zapomněla. Navíc jsem byla v Praze sama a musela se živit. 

Ta různá zaměstnání, která jsem do roku 1952 absolvovala, mě sice přivedla mimo jiné i k překládání, ale rozhodně ne k vydávání knih. Ovšem při občasném tlumočení jsem se setkávala ani ne tak s knihami jako spíš s jejich autory. A obdobné to bylo, když jsem pracovala ve Svazu československých spisovatelů.

Ano, poznala jsem mnoho spisovatelů – ne všechny až po válce nebo jako součást mé práce. Znala jsem i celou řadu výtvarníků, nejen českých, ale i cizích (mimo jiné i Oskara Kokoschku, který za války žil v Londýně se svou českou ženou Oldou, rozenou Palkovskou, ve společné domácnosti s jejími rodiči, jež jsem často navštěvovala).

A také jsem znala už před válkou několik nakladatelů, třebas Fromka z Odeonu, a řadu skvělých knihkupců. Ostatně Fromek byl obojí – jeho knihkupectví v Jungmance (dodnes tam sídlí knihkupectví Kalich), a především jeho nakladatelství byly známé nejen propagací literární moderny, ale i prosazováním moderní knižní kultury. Vzpomínáte na obálky Teigeho, Toyen, Muziky a mnoha dalších? A kdo vydával takové revue jako ReD?

Zase Fromek – ovšem hlavně díky své ženě Zdeně, která tomuto podnikání věnovala nejen veškeré své jmění, ale i značné úsilí. Navíc po válce – až do roku 1948 – byl Odeon zcela její, Fromek se po roce 1945 věnoval spolu s Jarmilou Prokopovou nakladatelství Svoboda, jež se později stalo i se svou odnoží, vydavatelstvím Rovnost, nakladatelstvím politické literatury.

A co Škeřík se svým důrazem na krásné, elegantní a nijak nepřezdobené knihy, Jandova Sfinx s Evropským literárním klubem nebo taková Družstevní práce s přidruženou Krásnou jizbou, zaměřenou na moderní design? Ovšem pro mne, a nepochybně nejen pro mne, byl bezprostřední svět knih spíš v knihkupectvích.

Pro mne to byl především Pavel Meisel, který se svou Českou expedicí sídlil ve Spálené (skončil v rámci „konečného řešení“), a ještě dlouho po válce byl v jeho bývalém knihkupectví antikvariát. Pavel Meisel se zasloužil o mnoho dobrých pořadů mladokulturnických večerů – radil nám (tedy mně, když jsem byla pověřena organizací) při výběru textů a ochotně mi knihy půjčoval, abych si ty texty mohla opsat.

Většinou někde v koutku jeho knihkupectví. Tam jsem nacházela knihy z Odeonu Jana Fromka, marxistické knihy vydávané Pavlem Prokopem, souborná vydání klasiků (např. Goetha a Shakespeara) a edici České básně (Holanův První testament z roku 1940 byl pětačtyřicátým svazkem této edice v úpravě Františka Muziky) nebo nádherné Fischerovy překlady Villona od Borového, novinky angloamerické literatury z Aventina i knihy z Melantrichu nebo Družstevní práce. Šunt – nebo jak se tehdy říkalo, makulaturu – Meisel nevedl.

Jako známý stoupenec levice byl Pavel Meisel možná mezi knihkupci jistou výjimkou, ale skutečně dobrých knihkupců nebylo nijak málo. Pro mne to byl mimo Pavla Meisela pan Šimek (opravdu se tak jmenoval nebo jenom v mých vzpomínkách?) na rohu Belcrediho (nyní Milady Horákové) a Ovenecké ulice a otec jedné mé spolužačky, který měl knihkupectví v Ostrovní ulici, ale bylo to i knihkupectví na velkém loubí v Telči, pozoruhodně rozsáhlé na pětitisícové město, a jeho majitel měl skvělý přehled a dovedl výborně poradit.

Nedávno jsem byla v Telči a mile mě překvapilo, že to knihkupectví dosud existuje – jeho majitel mi vysvětlil, potěšen, že na jeho předchůdce ráda vzpomínám, že sice sídlí v sousedním domě (tedy nikoliv na původním místě), ale doufá, že se mu snad podaří pokračovat ve staré tradici. 

Ale to všechno je tak dávno. Vraťme se jenom do začátku padesátých let.

Na jaře 1949 jsem přijala nabídku Jana Drdy (odešla jsem tehdy ráda ze Státního filmu, kde po odchodu filmového nadšence Linharta zavedl nový ředitel Macháček striktní byrokracii, byť občas narazil na tichý odpor mnohdy za použití přísného dodržování nových pravidel – Jan Werich tak „pečlivě“ vyplňoval pracovní výkazy, až je vedení Barrandova zrušilo) a nastoupila v nově založeném Svazu československých spisovatelů jako tajemník pro zahraniční styky ( jak se oficiálně ta funkce jmenovala, si už nepamatuji).

Hosty svazu nebyli ovšem jenom spisovatelé, ale také výtvarníci a hudebníci (případně i politici), kteří se občas nebo pravidelně účastnili různých mírových akcí – tak se v Praze objevil malíř Renato Guttuso a s ním Emilio Sereni, člen vedení Komunistické strany Itálie a uznávaný odborník v oblasti zemědělství.

V době počínajícího tažení proti „kosmopolitismu“ (italská strana, pokud vím, se nikdy nezapojila a důkazem byla i přítomnost Sereniho v jejím vedení) prohlašoval, že jeho předci prodávali „hadry, kosti, kůže“ už na Foru Romanu. S Kamilou Jiroudkovou, která rovněž pracovala v sekretariátu svazu, jsme pro oba uspořádaly výlet na Dobříš, jehož se účastnil i Kamilin manžel, malíř František Jiroudek. Po několika sklenkách oba malíři podlehli fascinaci bílých stěn mezi okny a něco tam nakreslili. Dlouho pak ty dvě kresby zdobily takzvaný zelený salonek, dokud je restaurátoři nedali při nějaké údržbě zabílit.

Na podzim 1950 byl Jirka, můj budoucí manžel, hospitalizován v sanatoriu v Kostelci nad Černými lesy. Jezdila jsem často za ním a ty stálé cesty a nervozita spojená s jeho stavem zapůsobily negativně na mé počínající těhotenství – skončila jsem v Podolí, kde se mě neobyčejně pečlivě ujali, když zjistili, že chci těhotenství uchovat. Po měsíci mě propustili s tím, že je vše v pořádku. Po několika týdnech se ukázalo, že se mýlili.

Profesor Lukáš, který předtím v prosinci nebyl v Praze, a proto jsem se dostala do Podolí, mě přijal na svou kliniku s tím, že si tam několik měsíců poležím. Než mi našli lůžko (bylo to v neděli), uložil mě ve svém lékařském pokoji a povolal Kamilu Jiroudkovou, aby mi všechno nezbytné donesla. (Bohužel i jeho odhad byl chybný, přes veškerou péči a absolutní klid na lůžku se nepodařilo těhotenství zachránit.)

A tehdy se Pavel Bojar rozhodl, že si na můj účet posílí pozici. Začal totiž být mezi spisovateli hodně neoblíbený především pro svou povýšenost a aroganci a pomoc kultpropu, hlavně Pavla Reimanna, by se mu obrovsky hodila.

Zdálo se, že já se hned tak do práce nevrátím – nejdříve si pobudu několik měsíců v nemocnici a pak ještě odejdu na mateřskou dovolenou. Proto se domluvil s Reimannem, že na mé, ovšem zatím neuvolněné, místo přijme Reimannovu ruskou ženu Šuru, která o české literatuře, a vlastně i o českém jazyce, věděla opravdu málo (ostatně Reimann byl spíš znalec literatury německé, nehledě na jeho poněkud zjednodušené soudy: nechtěl např. povolit – a pokud mne paměť neklame –, ani nepovolil, aby Svoboda vydala Bezručovy Slezské písně – pro údajný Bezručův antisemitismus).

Zkrátka Šura nastoupila, prý jako můj zástupce nebo pomocník, protože já jsem se zcela nečekaně do práce vrátila, a ona hned prohlásila, že buď ona, nebo já. Prý ani v Moskvě se mnou nikdo nechtěl spolupracovat.

Ostatně kdo to měl být? Já jsem byla na vyslanectví, s emigrací v Luxu a spol. jsem vůbec nebyla ve styku, leda na ediční radě Československých listů, která se scházela u Borků na vyslanectví. A Šura vůbec neměla s velvyslanectvím nic společného. A rozhodně nepatřila ke spolupracovníkům Československých listů a už vůbec ne ke členům redakční rady.

Na schůze redakční rady chodil pravidelně Kopecký, většinou i Nejedlý a pozdější Gottwaldův tajemník František Nečásek (zaměstnání prošel několik, ale určitou dobu byl i ředitelem Odeonu), výjimečně Gottwald (to vím jenom z doslechu, nikdy jsem to nezažila a nikdy jsem se s ním ani v Moskvě, ani později v Praze nesetkala) a stejně vzácně i Fierlinger, který spoléhal na Gottwalda, že ho ochrání před slovními útoky Václava Kopeckého. 

Bojarovi to ovšem bylo jasné – samozřejmě se rozhodl pro Šuru. Mě nevyhodil na hodinu (i když si vymyslel nejrůznější důvody pro můj odchod ze svazu – zatajila jsem, to alespoň tvrdil, že mám rodiče v cizině, což ovšem věděl dávno předtím, než jsem do sekretariátu nastoupila, přibližně v době, kdy byl Jula na návštěvě v Praze), to by nebyl ani v té době a přes veškeré absurdní smyšlené důvody obhájil.

Ostatně Bojar nechtěl kolem mého odchodu žádný rozruch. Dostala jsem tříměsíční výpověď s tím, že během té doby nesmím do sekretariátu ani vkročit.

Související