Peter May

Muž z ostrova Lewis 

2014, Host Brno, přeložila Linda Kaprová

 

Tento kousek půdy, který pokrývá bouřemi bičovaný ostrov vzdálený tři hodiny cesty od severozápadního pobřeží Skotska, poskytuje lidem obživu i teplo. Přijímá také jejich mrtvé. A velmi zřídka, tak jako dnes, některého z nich zase vydá zpátky.

Kopání rašeliny je společenská událost. Rodina, sousedé, děti — všichni se shromáždí na vřesovišti, přes něž fouká vlahý jihozápadní vítr, vysouší traviny a rozhání hejna pakomárců. Annag je pouhých pět let. Blíží se její první kopání rašeliny. A bude si ho pamatovat celý život.

Ráno proseděla s babičkou v kuchyni, kde pozorovala, jak se na plotně vaří vajíčka — ve sporáku na nožkách se topilo poslední loňskou rašelinou. Nyní se spolu obě vydaly mokřadem s koši v rukou. Annag utíká pichlavým vřesem a mezi prstíky jejích bosých nohou čvachtá rašelinou zhnědlá voda. Nadšení z nadcházejícího dne jí dává křídla.

Oči má plné nebe. Nebe, které trhá a cupuje vítr. Nebe, z něhož ve chvilkových záblescích prosakuje sluneční svit. Rozlévá se po seschlých trsech trávy, mezi kterými se v chaotických poryvech turbulentního vzduchu prudce sklánějí bělavé hlavičky suchopýru. V příštích dnech se hnědavá zimní pustina zbarví žlutou a fialovou jarních a letních květů. Ty však dosud spí. Spánkem mrtvých.

Proti slunci třpytícímu se na hladině oceánu, který doráží na tvrdé rulové útesy, se rýsují siluety šestice mužů v montérkách a plátěných čepicích. Ta záře Annag téměř oslňuje, a když si rukou zastíní oči, vidí, jak se muži hrbí a sklánějí, zatímco jejich tarasgeir odkrajuje měkkou černou rašelinu a vykládá vodou nasáklé čtvercové bloky na okraj příkopu. Země je tu zjizvená kopáním celých generací.

Třicet čtyřicet centimetrů hlubokými brázdami, jejichž okraje lemují čerstvě vykopané drny, které musejí vyschnout nejprve z jedné a pak i z druhé strany. Za dva dny se kopáči vrátí na cruinneachadh, skládání rašeliny, aby bloky sestavili do rùdhain, nízkých trojúhelníkových pyramid, ve kterých je dosuší volně proudící vítr.

Až přijde čas, naloží bloky na dvoukolák a odvezou je na hospodářství. Tam křehké kusy rašeliny poskládají na sebe do stromečkového vzoru. Vzniklý stoh zajistí rodině dostatek rašeliny pro otop i pro přípravu jídla, které je bude sytit celou příští zimu.

Takto přežívali obyvatelé ostrova Lewis, nejsevernějšího ze souostroví skotských Hebrid, celá staletí. A dnes, v době finanční nejistoty, kdy cena paliva prudce stoupá, se ti, kteří topí v krbech a kamnech, houfně navracejí k tradici svých předků. Protože pak za teplo domova zaplatí jen svou vynaloženou dřinou a oddaností Bohu.

Být tady na větrném vřesovišti však pro Annag není nic než dobrodružství. Kdesi za sebou slyší, jak si matka s babičkou povídají a překřikují vítr. Zavolá na otce a dědečka a její smějící se ústa zaplní vlahý vzduch. Neumí vycítit napětí, které ochromilo hlouček kopáčů rašeliny v dálce. Nemá jak. Na základě své krátké životní zkušenosti neumí číst v postojích mužů sklánějících se kolem jedné ze stěn výkopu, která se jim zhroutila pod nohama.

Příliš pozdě ji otec spatří přibíhat a zakřičí na ni, aby zůstala stát. Příliš pozdě na to, aby dokázala zastavit setrvačnost nebo zareagovat na zděšení v jeho hlase. Muži se náhle napřímí, otočí se na ni a ona spatří tvář svého bratra, bledou jako plátěné prostěradlo rozprostřené na slunci, aby se vybělilo.

A shlédne tam, kam směřuje bratrův pohled. Na sesunutý okraj výkopu a na paži, která se k ní napřahuje. Kůže připomíná useň a prsty jsou zkřivené, jako by svíraly neviditelný míček. Jedna noha je zkroucená přes druhou, hlava se naklání k výkopu, jako by pátrala po ztraceném životě, a tam, kde by měly být oči, zejí jen dva černé otvory.

Na okamžik se ztrácí v hlubinách nepochopení. Pak se přes ni převalí vlna poznání a vítr jí z úst vyrve výkřik.

 

 

Gunn už zdálky spatřil auta zaparkovaná u krajnice. Černomodré nebe, zachmuřené a zhmožděné, se jednolitě valilo od oceánu těsně nad zemí a pravidelný pohyb stěračů rozmazával po čelním skle první plivance deště. Cínovou šeď oceánu rozdělovaly bílé hřebeny tři čtyři metry vysokých vln a osamělý modrý maják policejního auta po boku sanitky byl pouhým smítkem, které pohltila nesmírná rozloha krajiny.

Za zaparkovanými auty se choulily hrubě omítnuté domky Siaderu, plné očekávání a ostražitosti, nicméně přivyklé nepolevujícím útokům počasí. Linii obzoru nenarušoval ani jeden jediný strom, pouze řady trouchnivějících plotových sloupků podél silnice a rezivějící ostatky traktorů a aut na opuštěných pozemcích. Větrem zmítané křoviny s prvními statečnými lístky se zarputile držely v mělké půdě v naději na lepší časy a moře suchopýru se čeřilo a vířilo jako vodní hladina.

Gunn zaparkoval vedle policejního auta a vystoupil do vichřice. Husté černé vlasy, které mu uprostřed zasmušilého čela srůstaly do špičky, se rozlétly na všechny strany a on si přitáhl černou prošívanou bundu těsněji k tělu. Nadával si, že ho nenapadlo vzít si vysoké boty. Opatrně vykročil na změklou půdu, ale za chvíli stejně ucítil, jak mu ponožkami prosakuje chlad rašelinové vody.

Dorazil k prvnímu výkopu a vydal se pěšinkou podél něj, kolem pyramidek sušícího se paliva. Policisté v uniformách už do měkké půdy zatloukli kovové tyče a místo nálezu označili modrobílou páskou, která se kroutila ve větru a zvučně vibrovala. Z nejbližších domků vzdálených asi půl míle směrem k útesům se sem linul zápach hořící rašeliny.

Kolem těla postával hlouček mužů, kteří se museli do větru téměř položit, aby jeho náporu odolali: záchranáři v reflexním žlutém oblečení, kteří čekali, až budou tělo moci odvézt, policisté v černých nepromokavých bundách a čepicích s kostkovaným pruhem, kteří si mysleli, že už viděli všechno. Až do dnešního dne.

Muži se před Gunnem beze slova rozestoupili a on spatřil policejního lékaře, který se v podřepu skláněl nad mrtvolou a prsty v latexových rukavicích opatrně smetával rozdrolenou rašelinu. Vzhlédl k tyčící se postavě George Gunna a ten si teprve teď všiml hnědé svraštělé kůže mrtvého. Udiveně se zamračil. „On je… snědý?“

„To má na svědomí rašelina. Řekl bych, že to byl běloch. Poměrně mladý. Něco kolem dvaceti. Typický příklad mrtvoly z rašeliniště. Téměř dokonale zachovaná.“

„Ty už jsi někdy nějakou viděl?“

„Nikdy. Ale četl jsem o nich. Oceánská sůl obsažená ve vzduchu vytváří vhodné podmínky pro růst rašeliníku. Jeho kořínky při rozkladu tvoří kyselinu. Ta tělo konzervuje skoro jako v nálevu. Vnitřní orgány by teoreticky měly být zcela netknuté.“

Gunn zíral s nepokrytou zvědavostí na téměř mumifikované ostatky. „Jak zemřel, Murdo?“

„Násilnou smrtí, zdá se. Má proříznutý krk a v oblasti hrudníku několik bodných ran. Ale konečnou příčinu smrti bude muset určit patolog, Georgi.“ Policejní lékař vstal a stáhl si rukavice. „Měli bychom ho odtud odvézt, než se spustí déšť.“

Gunn přikývl, ale nedokázal odtrhnout oči od tváře mladíka uvězněného v rašelině. I když byla poněkud svraštělá, muže by identifikoval kdokoli, kdo by ho znal. Rozkladu podlehla jen měkká tkáň očních bulv. „Jak dlouho tu leží?“

Murdův smích se ztratil ve větru. „Kdoví. Stovky let, možná dokonce tisíce. Na to si budeš muset pozvat odborníka.“

Související