Henning Mankell

Bílá lvice 

2014, Host Brno, přeložila Helena Stiessová

Realitní makléřka Louisa Åkerblomová vyšla ze spořitelny ve Skurupu krátce po třetí hodině odpoledne. Byl pátek čtyřiadvacátého dubna. Zastavila se venku na chodníku, nasála do plic čerstvý vzduch a zároveň přemýšlela, co teď udělá.

Nejradši by pro dnešek s prací skončila a jela rovnou domů do Ystadu. Jenže na druhou stranu slíbila nějaké vdově, která volala dopoledne, že se u ní zastaví a podívá se na dům, který chce žena prodat.

V duchu počítala, kolik jí to zabere času. Nejvýš hodinu, rozhodla se. Víc určitě ne. A taky musí koupit chleba.

Její manžel Robert obvykle veškeré pečivo napekl doma, ale zrovna tenhle týden to nestihl. Přejela náměstí kosým pohledem a vydala se doleva směrem k pekařství. Když otevírala dveře, zacinkal staromódní zvoneček. Žádní jiní zákazníci tam v tu chvíli nebyli a prodavačka za pultem, která se jmenovala Elsa Personová, si později vybavila, že jí Louisa Åkerblomová připadala dobře naladěná, dokonce se zmínila o tom, jak je úžasné, že konečně přišlo jaro.

Koupila tmavý žitný chleba a ještě žloutkové řezy, chtěla rodinu překvapit zákuskem. Pak se vrátila k budově spořitelny, kde měla zezadu zaparkované auto. Po cestě potkala mladé manžele z Malmö, kterým právě prodala dům. Byli ve spořitelně zařídit všechny náležitosti, převést peníze a podepsat smlouvu o koupi a hypotéce.

Prožívala s nimi radost z toho, že získali vlastní bydlení. Zároveň jí to ale dělalo starosti. Zvládnou splácet půjčku i s úroky? Jsou těžké časy, málokdo si může být jistý, že ho zítra nevyhodí z práce. Co když manžel zničehonic skončí jako nezaměstnaný? Každopádně s nimi důkladně prošla jejich finanční situaci.

Na rozdíl od mnoha mladých lidí nebyli zatížení nesmyslnými dluhy z kreditních karet. A manželka vypadala jako spořivá hospodyňka. Určitě to zvládnou. Pokud ne, uvidí za čas jejich dům v nabídce nemovitostí na prodej. Možná ho bude prodávat zase ona nebo její manžel Robert. Nebylo neobvyklé, že během několika málo let prodávali jeden a ten samý dům třeba třikrát.

Odemkla auto a vyťukala na telefonu číslo do jejich kanceláře v Ystadu. Ale Robert už odešel domů. Vyslechla si na záznamníku jeho zprávu, že Åkerblomova realitní kancelář má o víkendu zavřeno, nicméně se těší na zákazníky opět v pondělí od osmi hodin ráno.

Nejprve ji překvapilo, že Robert šel domů tak brzo. Pak si ale vzpomněla, že se měl odpoledne sejít s auditorem. Nahrála na záznamník vzkaz: „Ahoj, jenom se zajedu podívat na jeden dům u Krageholmu a pak pojedu do Ystadu, teď je čtvrt na čtyři, do pěti jsem doma,“ a vrátila telefon do držáku v autě. Třeba se Robert ještě po schůzce s auditorem do kanceláře vrátí.

Z vedlejšího sedadla vzala plastové desky a vytáhla z nich mapku, kterou si načrtla podle ženina popisu. Dům stál u odbočky mezi Krageholmem a Vollsjö. Celá cesta jí zabere něco přes hodinu, než tam dojede, prohlédne si nemovitost a pozemek a dorazí domů do Ystadu.

Zvažovala, že to přece jen nechá plavat. Ono to počká, říkala si. Vezmu to do Ystadu podél pobřeží a radši se na chvíli zastavím a pokochám se výhledem na moře. Jeden dům už jsem dneska prodala. To stačí.

Začala si broukat žalm, nastartovala a vyjela ze Skurupu. Ale když měla odbočit na silnici do Trelleborgu, znovu si to rozmyslela. V pondělí ani v úterý si vdovin dům prohlédnout nestihne. Zákaznici by to mohlo odradit a obrátila by se na jinou realitní kancelář. To si nemůžou dovolit. Doba je už tak dost krušná. Konkurence vystrkuje drápky. Nikdo si nemůže dopřát luxus odmítnout zakázku, pokud není vyloženě neprodejná.

Povzdychla si a odbočila na druhou stranu. Pobřeží a moře musejí počkat. Co chvíli zašilhala po mapce. Příští týden si koupí držák, aby nemusela otáčet hlavu pokaždé, když si ověřuje, jestli jede správně. Ale vdovin dům by měla najít celkem snadno, přestože odbočku, kterou jí žena popsala, zatím na svých cestách míjela. Ale jinak znala místní končiny zpaměti. Příští rok oslaví její a Robertova realitní kancelář deset let na trhu.

Až ji to překvapilo. Už deset let. Jak ten čas letí, snad až moc rychle. Během oněch deseti let se jim narodily dvě děti a celou dobu tvrdě dřeli, aby firma prosperovala. Když začínali, bylo to mnohem jednodušší, uvědomovala si. Dnes by se na trhu rozhodně neuchytili. Měla by být spokojená. Bůh byl k ní a její rodině milostivý. Musí si s Robertem znovu promluvit, aby zvýšili příspěvek na Fond ohrožených dětí. Manžel bude určitě váhat, přece jenom má větší starost o peníze než ona. Ale nakonec ho přemluví, jako ostatně skoro vždycky.

Najednou si všimla, že jede špatně, a zabrzdila. V zamyšlení nad rodinou a uplynulými deseti lety odbočku nejspíš přejela. Potichu se pro sebe zasmála, potřásla hlavou a bedlivě se rozhlédla, než se s autem otočila a vydala se nazpátek.

Tady ve Skåne je krásná krajina, pomyslela si. Krásná a otevřená. Ale zároveň tajuplná. Na první pohled se tváří jako plochá rovina, ale vmžiku se dokáže změnit v hluboké údolí, kde se krčí domy a statky jako na opuštěném ostrově. Jezdila tudy, aby obhlédla nějaký nový dům na prodej nebo ho ukázala zájemcům o koupi, a nikdy ji nepřestalo překvapovat, jak je zdejší krajina proměnlivá.

Kousek za Erikslundem sjela ke krajnici a zkontrolovala popis cesty. Tentokrát jede správně. Zabočila doleva a už se těšila na cestu ke Krageholmu, která byla vysloveně půvabná. Silnice se jemně vlnila po kopcích a přes Krageholmský les a vlevo od ní se za listnatými stromy třpytilo jezero. Už tudy jela snad tisíckrát, a přesto se jí ten pohled neomrzel.

Zhruba po sedmi kilometrech se začala dívat po poslední odbočce. Vdova ji popsala jako pěšinu pro traktory, nebyla vysypaná štěrkem, ale byla plně sjízdná. Jakmile Louisa Åkerblomová odbočku zahlédla, přibrzdila a zahnula doprava. Dům se měl objevit po levé straně zhruba o kilometr dál.

Když ujela tři kilometry a cesta najednou končila, musela si přiznat, že zabloudila.

Na okamžik se jí zmocnilo pokušení nechat dům na jindy a jet radši domů. Ale pak tu myšlenku setřásla a vrátila se na hlavní silnici. O nějakých pět set metrů dál na sever znovu zabočila doprava. Jenže ani tady na žádný dům, který by odpovídal popisu, nenarazila. Povzdychla si, otočila vůz nazpátek a řekla si, že se někoho zeptá. Chvíli předtím minula stavení, které se rýsovalo za skupinkou stromů.

Zastavila, vypnula motor a vystoupila z auta. Stromy dýchaly svěží vůní. Vydala se do vršku k domu, byl to typický obílený statek, jakých bylo v kraji plno. Ale zachovalo se jen jedno křídlo. Uprostřed dvora stála studna s černě natřenou pumpou.

Louisa Åkerblomová se váhavě zastavila. Dům působil opuštěným dojmem. Možná bude opravdu nejlepší, když pojede domů a bude doufat, že se vdova neurazí.

Ale zaklepat můžu, pomyslela si. Za to nic nedám.

Na cestě k hlavní budově minula velkou, červeně natřenou stodolu. Nedalo jí to a pootevřenými vraty nakoukla dovnitř.

To, co tam spatřila, ji udivilo. Ve stodole stála dvě auta. Nepovažovala se za kdovíjakého znalce, ale nemohla si nevšimnout, že to jedno je hodně drahý model mercedesu a to druhé zase luxusní BMW.

Takže je přece někdo doma, pomyslela si a pokračovala k obílenému domu.

A navíc ten někdo nemá hluboko do kapsy.

Zaklepala na dveře, ale nic se nedělo. Zaklepala o něco silněji, znovu bez odpovědi. Chtěla nahlédnout do okna vedle dveří, ale závěsy byly zatažené. Zaklepala potřetí a pak dům obešla, aby se podívala, jestli vzadu není ještě jeden vchod.

Za statkem se rozprostíral zpustlý ovocný sad. Jabloně nikdo neprořezal určitě dobrých dvacet, třicet let. Pod hrušní stál zahradní stůl a prohnilé židle. Poblíž zatřepetala křídly straka a odletěla. Žádné dveře tu nebyly a Louisa Åkerblomová se vrátila před dům.

Naposledy zaklepu, řekla si v duchu. Když se nikdo neukáže, jedu domů. A ještě se stihnu zastavit na chvíli u moře, než bude čas vařit večeři.

Zabušila pěstí na dveře.

Znovu jí odpovědělo ticho.

Spíš za sebou ucítila něčí přítomnost, než že by příchozího na dvoře zaslechla. Bleskově se otočila.

Muž stál od ní zhruba pět metrů. Vůbec se nehýbal, jen ji pozoroval. Všimla si, že má na čele jizvu.

Najednou v ní byla malá dušička.

Odkud se tu vzal? Proč ho neslyšela přicházet? Dvůr byl vysypaný štěrkem. Že by se k ní přikradl úmyslně?

Udělala pár kroků směrem k němu a pokusila se o normální tón.

„Promiňte, jestli jsem vás vyrušila. Dělám v realitách, hledám jeden dům a zabloudila jsem. Chtěla jsem se jen zeptat na cestu.“

Muž mlčel.

Možná to není Švéd a vůbec jí nerozumí? Něco na jeho vzhledu ji přimělo k myšlence, že je to cizinec.

Zničehonic věděla, že musí okamžitě odsud. Ten nehybný muž se studenýma očima jí naháněl strach.

„Už vás nebudu zdržovat,“ řekla. „Nezlobte se, že jsem sem tak vlezla.“

Vykročila, ale v půli kroku se zarazila. Nehybný muž najednou ožil. Vytáhl cosi z kapsy bundy. Nejprve to nepoznala. Pak jí došlo, že je to pistole.

Pomalu zbraň zvedl a namířil na její hlavu.

Dobrý Bože, stihla si ještě pomyslet.

Dobrý Bože, pomoz mi. On mě chce zabít.

Dobrý Bože, pomoz mi.

Bylo tři čtvrtě na čtyři odpoledne, čtyřiadvacátého dubna 1992.