Deborah Levy 

Doplavat domů 

2014, Odeon, přeložila Jana Kunová

 

Bazén u prázdninové vily připomínal spíš jezero než lenošivé modré bazény z dovolenkových prospektů. Jezero obdélníkového tvaru, vyhloubené do skály rodinou italských kameníků žijící v Antibes. Tělo se vznášelo na hlubším konci, kde na vodu vrhala chladivý stín řada borovic. 

„Není to medvěd?“

Joe Jacobs neurčitě mávl rukou k vodě. Cítil, jak mu slunce praží do košile, kterou mu ušil jeho hindský krejčí ze štůčku surového hedvábí.

Záda měl v jednom ohni. Dokonce i silnice v červencové vlně veder tály. 

Jeho dcera, čtrnáctiletá Nina Jacobsová, která stála na kraji bazénu v nových bikinách s potiskem třešní, se úzkostně podívala na svou matku.

Isabel Jacobsová si rozepínala džíny, jako by se chystala skočit do vody. Zároveň Nina viděla Mitchella a Lauru, dvojici rodinných přátel, s nimiž se přes léto o vilu dělili, jak odkládají hrnky s čajem a míří ke kamenným schodům na mělkém konci. Laura, se svými sto devadesáti centimetry výšky štíhlá obryně, skopla sandály a sestoupila po kolena do vody.

Do stěny porostlé mechem narážela opotřebovaná žlutá nafukovací matrace a čeřila včely, které se nacházely v různých fázích utonutí. 

„Co myslíš, že to je, Isabel?“ 

Nina ze svého místa viděla, že je to nějaká žena a že plave nahá pod vodou. Vznášela se na břiše, paže roztažené jako hvězdice, dlouhé vlasy jí splývaly podél těla jako chaluhy. 

„Jozef si myslí, že je to medvěd,“ odpověděla Isabel Jacobsová svým hlasem nezúčastněné válečné zpravodajky. 

„Jestli je to medvěd, budu ho muset zastřelit.“ Mitchell si nedávno na bleším trhu v Nice koupil dvě starožitné perské pistole a střílení měl plnou hlavu. 

Včera všichni probírali novinový článek o čtyřiadevadesátikilovém medvědovi, který sestoupil z hor do Los Angeles a zaplaval si v bazénu jednoho hollywoodského herce. Podle vyjádření losangeleské odchytové služby byl medvěd v říji. Herec se obrátil na úřady. Medvěda uspali střelou a pak ho vypustili do nedalekých hor.

Joe Jacobs nahlas uvažoval, jaké to asi je, když vás uspí a pak se musíte odpotácet domů. Dostal se ten medvěd vůbec domů? Nepostihla ho závrať, ztráta paměti, nezačal trpět halucinacemi? Co když se mu pod vlivem barbiturátu ve střele, známé rovněž pod názvem „narkotizační“, rozklepaly nohy a nechtěly ho poslouchat? Pomohl mu ten uspávací prostředek vyrovnat se s obtížnou životní situací, zklidnil jeho rozrušenou mysl, takže se teď na úřadech dožaduje, aby mu byla předhazována drobná kořist naočkovaná barbiturátovými sirupy?

Joe to přestal rozvádět, až když mu Mitchell šlápl na nohu. Mitchell byl toho názoru, že je zatraceně těžké přinutit toho veršujícího kreténa, jehož čtenáři znají jako JHJ (pro všechny ostatní s výjimkou jeho manželky Joe), aby krucifix už sklapl.

Nina sledovala, jak její matka skáče do kalné zelené vody a plave k ženě. Zachraňovat nafouklá těla plující v řekách patřilo zřejmě k tomu, co dělala dnes a denně. Sledovanost televize znatelně stoupala, kdykoli se objevila ve zprávách. Zmizela do Severního Irska, Libanonu či Kuvajtu a pak se vrátila, jako kdyby si jen odskočila na roh ulice pro mléko. Ruka Isabel Jacobsové už už svírala kotník té osoby plovoucí v bazénu.

Náhle voda divoce vycákla a Nina se vrhla k otci, ten ji chytil za spálené rameno, až hlasitě vykřikla. Když se z vody vynořila hlava a otevřená ústa zalapala po dechu, na vteřinu si v panice pomyslela, že řve jako medvěd. 

Z bazénu vylezla žena s promáčenými vlasy až do pasu a rozběhla se k jednomu plastovému lehátku. Vypadalo to, že je jí něco málo přes dvacet, ale nedalo se to dost dobře určit, protože se rozčileně vrhala od jedné židle ke druhé a hledala své šaty. Spadly na kamennou dlažbu, ale nikdo jí je nepodal, protože všichni civěli na její nahé tělo.

Nině se v úporném horku točila hlava. Nesla se k ní hořkosladká vůně levandule, dusila se jí a ženino trhavé oddechování se mísilo s bzukotem včel mezi vadnoucími květy. Napadlo ji, jestli si neuhnala úžeh, protože měla pocit, že omdlí. Ač viděla rozmazaně, všimla si, že žena má kupodivu na někoho tak hubeného plná a kulatá prsa.

Dlouhá stehna se napojovala na vyčnívající čepy jejích kyčlí jako nohy panenek, které jako dítě vytáčela a ohýbala. Jediné, co jí na té ženě připadalo skutečné, byl trojúhelník zlatých chloupků na ohanbí, jež se leskly na slunci. Při pohledu na ně Nina zkřížila paže na prsou a nahrbila záda ve snaze, aby její vlastní tělo zmizelo.

„Šaty máte tamhle.“ Joe Jacobs ukázal na hromádku modré bavlny pod lehátkem. Všichni na ženu civěli trapně dlouho. Popadla tenké šaty a spěšně si je natáhla přes hlavu. 

„Děkuju. Mimochodem, jsem Kitty Finchová.“ 

Ve skutečnosti řekla K-K-K a celou věčnost zadrhávala, než ze sebe tu Kitty Finchovou dostala. Všichni se nemohli dočkat, až konečně dopoví, kdo je. 

Nina si uvědomila, že matka je pořád ještě ve vodě. Když vylezla po kamenných schodech, mokré plavky měla pokryté stříbrným borovým jehličím. 

„Já jsem Isabel. Můj manžel myslel, že jste medvěd.“ 

Joe Jacobs zkroutil rty, aby se nerozesmál. 

„Ovšem že jsem si nemyslel, že je medvěd.“ 

Kitty Finchová měla oči šedé jako kouřová skla Mitchellova pronajatého auta, mercedesu, který stál zaparkovaný na štěrku před vilou. 

„Snad vám nevadí, že jsem využila bazén. Zrovna jsem přijela a bylo mi tááák horko. Došlo k nějakému omylu v termínu pronájmu.“ 

„K jakému omylu?“ Laura se na mladou ženu zamračila, jako by právě dostala pokutu za parkování. 

„No, myslela jsem, že tady mám být na čtrnáct dní od téhle soboty. Jenomže správce...“ 

„Pokud se dá takovému línému zhulenému zmetkovi, jako je Jurgen, vůbec říkat správce.“ Už jen při vyslovení Jurgenova jména se Mitchell znechuceně zpotil. 

„To jo. Jurgen tvrdí, že jsem si popletla data a moje záloha teď propadne.“ 

Jurgen byl německý hipík, který nikdy nic nevěděl přesně. Sám sebe popisoval slovy „přírodní hoch“ a nos měl věčně zavrtaný v Siddhárthovi od Hermanna Hesseho. 

Mitchell na ni zakýval prstem. „Jsou horší věci na světě než přijít o zálohu. Už jsme vás málem uspali a odvezli do hor.“ 

Kitty Finchová zvedla levou nohu a pomalu si z chodidla vytáhla trn. Její šedé oči zapátraly po Nině, která se stále ještě schovávala za otcem. A pak se usmála. 

„Líbí se mi tvoje bikiny.“ Přední zuby měla křivé, zaklesnuté do sebe, a vlasy jí usychaly do měděných loken. „Jak se jmenuješ?“ 

„Nina.“

„Myslíš, že vypadám jako medvěd, Nino?“ Zkřivila prsty pravé ruky, jako by to byla tlapa, a hrábla k bezmračné modré obloze. Nehty měla nalakované na tmavě zeleno. 

Nina zavrtěla hlavou, pak špatně polkla slinu a rozkašlala se. Všichni se posadili. Mitchell na ošklivou modrou židli, protože byl nejtlustší a ta židle největší. Laura do růžového proutěného křesílka, Isabel a Joe na dvě bílá plastová lehátka.

Nina se usadila na krajíček otcova lehátka a začala si hrát s pěti prstýnky na nohu, které dostala ráno od Jurgena. Každý měl místo ve stínu, až na Kitty Finchovou, která si nešikovně dřepla na rozpálenou kamennou dlažbu. 

„Nemáte si kam sednout. Seženu vám židli.“ Isabel si vyždímala konečky mokrých černých vlasů. Kapky vody se jí třpytily na ramenou a pak sklouzly po paži jako hádek. 

Kitty zavrtěla hlavou a začervenala se. „To nemusíte. P-p-prosím. Jen čekám, až mi Jurgen přijde říct, do kterého hotelu můžu jít, a pak hned půjdu.“ 

„Ale to víte, že si musíte sednout.“ 

Laura zmateně a rozpačitě sledovala Isabel, jak vleče k bazénu těžkou dřevěnou židli pokrytou prachem a pavučinami. V cestě jí stály různé věci. Červený kbelík. Rozbitý květináč. Dva plátěné slunečníky ukotvené v betonových kvádrech.

Nikdo jí nepomohl, protože si nebyli tak úplně jistí, co vlastně dělá. Isabel, které se mezitím nějak podařilo sepnout si mokré vlasy sponou ve tvaru lilie, umístila dřevěnou židli mezi své a manželovo lehátko. 

Kitty Finchová nervózně pohlédla na Isabel a pak na Joea, jako by nedokázala určit, jestli jí židli nabízejí, nebo vnucují. Až příliš dlouho ometala pavučiny sukní svých šatů a potom se konečně posadila. Laura si položila ruce do klína, jako by se chystala vést pohovor s uchazečem o zaměstnání. 

„Už jste tu někdy byla?“ 

„Ano, jezdím sem už roky.“ 

„Pracujete?“ Mitchell vyplivl do misky pecku z olivy. 

„Tak trochu. Jsem botanička.“ 

Joe si pohladil drobné říznutí od holení na bradě a usmál se na ni. „Ve vaší profesi máte dost rázovitých slov.“ 

Promluvil překvapivě jemným tónem, jako by intuitivně vytušil, že Kitty Finchovou Lauřin a Mitchellův výslech uráží. 

„No jo. Joe má rá-zo-vi-tá slova rád, páč je básník.“ Mitchell vyslovil „rázovitá“, jako kdyby napodoboval podroušeného aristokrata. 

Joe se opřel do lehátka a zavřel oči. „Nevšímejte si ho, Kitty.“ 

Znělo to, jako kdyby ho to nějak nevysvětlitelně ranilo. „Pro Mitchella je všechno rá-zo-vi-té. Z nějakého důvodu to v něm budí pocit nadřazenosti.“ 

Mitchell si jednu po druhé nacpal do úst pět oliv a plival po Joeovi pecky, jako by to byly kulky z jedné jeho pistolky. 

„A tak byste nám mezitím,“ Joe se předklonil, „mohla třeba říct, co víte o kotyledonech?“ 

„Dobře.“ Kitty mrkla pravým okem na Ninu, když řekla „dobře“. „Kotyledony jsou první listy na stonku rostlin.“

Zadrhávání zřejmě zmizelo. 

„Správně. A nyní mé nejmilejší slovo... jak byste popsala list?“ 

„Kitty,“ ozvala se přísně Laura, „je tu spousta hotelů, měla byste si radši nějaký najít.“ 

Když vrátky konečně prošel Jurgen, stříbrné dredy svázané do culíku, oznámil jim, že všechny hotely ve vsi mají až do čtvrtka plno. 

„Potom musíte do čtvrtka zůstat tady.“ Isabel to řekla poněkud neurčitě, jako by tomu tak docela nevěřila. „Mám dojem, že vzadu v domě je volný pokoj.“ 

Kitty se zamračila a opřela se ve své nové židli. 

„No, tak jo. Děkuju. Všichni ostatní to berou? Prosím vás, řekněte, kdyby vám to vadilo.“

Související