Katri Lipsonová 

Zmrzlinář 

2014, Argo, přeložil Vladimír Piskoř

 

Dožadovala jsem se scénáře. Režisér si ukázal na hlavu: ten je jenom tady. Trvala jsem na svém požadavku. Vzal si tužku a papír, napsal několik řádků, schválně tak nečitelně, že jsem nerozluštila nic než tři tečky na konci poslední věty. 

Hned jsem řekla: „Takže se do sebe zamilujou.“ 

„Jak to?“ 

Vzal si papír zpátky, svraštil čelo: „No to se podívejme, tři tečky...“ 

Co my se scénářem? Pochopím to, až když ležím pod režisérem na pohovce v hotelu Úplněk. Z jednoho malovaného ornamentu na borduře v hotelovém pokoji je vidět, že mystérium není nikde; všechno je tak neobratné a průhledné, že se člověk za Boha může stydět a je mu líto lidí. 

Včera se na mě všichni zlobili. Na místo dorazili hasiči, ječela siréna. Strašný zmatek: 

„Kde hoří?“ „Nikde.“ „Tohle je už potřetí.“ „Co se tady zase děje?“ „Slečna Zachovalová ztropila poplach dřív, než jsme jí stihli zabránit.“ „Máme i jinou práci než sem bezdůvodně jezdit.“ 

Marně jsem se snažila obhájit: „Smrdí tady spálenina! Copak nikdo nic necítíte?“ 

Dokonce nezkontrolovali ani elektrické rozvody. Dívala jsem se na jejich přilby. Byly na nich promáčkliny z dob krymské války. Chystali se už k odchodu. Žádala jsem po nich, ať překontrolují okolí. Režisér řekl: „Co takhle, abychom se všichni uklidnili?“ A hasiči: „Slečna Zachovalová jistě chápe, že když se tohle děje opakovaně, tak až půjde opravdu do tuhého, nikdo se nebude obtěžovat přijet na pomoc...“ 

Tak ať se klidí do pekel! Tam aspoň hoří! Tam není nejasného nic! 

Někdo mě zlobí. Někdo ví, že ze všeho na světě se bojím jen dvou věcí: ohně a průměrnosti. A na strachu z ohně není nic průměrného! Když jsem přišla do šatny, zcela určitě tam někdo škrtal sirkami. Vypálil celou krabičku. Úplně naschvál.

Kdo něco takového dělá? Režisér mě ubezpečoval, že nikdo. Podívala jsem se do odpadkového koše: nic tam nebylo. Když sirky shoří, nezmizí přece úplně, ale zuhelnatí. Proč nebyly v koši? Ani na podlaze. Nikde.

Přece si je nikdo nenastrká do kapsy. Tedy, pokud mě ten někdo nechce pozlobit tak, aby po tom nezbyly žádné důkazy. Režisér nabídl vysvětlení: Třeba si tam někdo odskočil zakouřit. Jenže v šatně nesmrděly cigarety. Já samozřejmě vím, co tam bylo cítit.

Dneska já a Martin Jelínek. Poprvé. Celou hodinu omíláme jedno a to samé, nejdřív z papíru, pak zpaměti: 

– Jméno?

– Esther Vorszdová. 

– Narozena? 

– Prvního května tisíc devět set dvacet dva.

– Místo narození? 

– Olomouc. 

– Národnost? 

– Česká. 

– Stav? 

– Vdaná. 

– Manžel? 

– Tomáš Vorszda. 

– Narozen kdy? 

– Desátého července tisíc devět set dvacet jedna.

– Narozen kde? 

– V Plzni. 

– Jeho národnost? 

– Česká. 

Martin se do toho občas zamotal. Jistě, byl trochu nervózní. Dělali jsme spolu poprvé. Slyšel o mně. Jenže já o něm slyšela ještě víc. 

– Jeho národnost? 

– Česká. 

– Jeho národnost?

„Vždyť jsem řekla česká.“ 

Pak jsme začali znovu od začátku. Po pátém pokusu drobná variace: 

– Jméno? 

– Tomáši, už ne... 

– Jméno! 

– Já už nemám sílu. 

– Když nemáš sílu se mnou, jak ji chceš mít tváří v tvář jim? 

Potom jsme pokračovali o dětech:

– Máte děti? 

– Ne. 

– Proč? 

– Manžel nechce. 

– Může k tomu přece dojít i nechtěně.

– Nedošlo.

– Ty bys chtěla? 

– Tomáši, oni nikdy netykají, dokonce ani krysám. Právě krysám vykají. 

– Odpovězte na otázku: Vy chcete?

– Chci. 

– Naposledy: Kdo je váš manžel?

– Ty. 

Martin zmlkne, civí do papíru: „Tady stojí ‚Tomáš Vorszda‘.“

„Kde?“ 

„Ty tam nemáš ‚Tomáš Vorszda‘?“ 

„Mám.“ 

„Tak bys tedy měla odpovědět ‚Tomáš Vorszda‘, ne?“ Nedívá se na mě, ale na režiséra. Režisér překvapivě řekne: 

„Ten nápad slečny Zachovalové je vlastně lepší.“ 

Vyškubne nám papíry z rukou, něco přeškrtne, něco na škrabe. „Tak jo, od začátku!“ 

– Naposledy: Kdo je váš manžel?

– Ty. 

– Takhle odpovíš tomu, kdo tě bude vyslýchat?

– Takhle odpovím tobě. 

Pauza. Protáhne se víc, než má, ale Martin musí jen čekat, protože i další replika je moje. 

– A co dál? 

– Jenom se budeš snažit si to zapamatovat.

– A co pak? Kam pojedeme? 

– Pryč odsud. 

– Kde jsme se poznali? 

Ticho. Třetí hlas ve stejné místnosti:

– Každopádně jste se nepoznali tady. 

Esther a Tomáš Vorszdovi jsou na útěku. Já jsem Esther. Martin je Tomáš. V autě sedí ještě jeden muž, ale jeho jediným úkolem je řídit auto, ve kterém prcháme. Jedeme za dne mezi loukami, je strašlivé vedro. Krajina čím dál víc kopcovatí, jehličnany, zatáčky.

Žádné repliky. Přijíždíme do malé vísky, kde je vlakové nádraží. První repliky. Měli bychom pokračovat v cestě, ale něco se stalo. Esther se udělá nevolno, Tomáš je na pochybách, řidič chce jen všechno rychle vyřešit.

Potom Esther a Tomáš pokračují ve dvou, jdou po písčité cestě. Vlečou kufry. Tomášovy jsou neskutečně těžké, Estheřin lehký. Já jsem Esther. Martin je Tomáš. Esther kráčí za Tomášem. Režisér mi přikáže: ‚Dívej se na Tomáše.‘ Dívám se na Tomáše, ale režisér křičí: ‚Dívej se na Tomáše!‘ 

Záběr na můj obličej, aby všichni viděli, jak se Esther dívá na Tomáše. Martin je Tomáš, ale já vidím jen Martina. Vidím Martina zezadu, záda bílé košile, tmavé kalhoty, zátylek, vlasy. V hlavě mám jedinou myšlenku: Jak to, že je ta košile pořád tak bílá? 

Po scéně asistent naloží kufry zpátky do auta. Martinovi se na rukou nadělaly puchýře. Zeptám se asistenta, co v těch dvou těžkých kufrech je. Prostě jsme do nich nacpali všechno těžké, co nám přišlo pod ruku. Režisér si nepřeje, abychom věděli, co Tomáš v kufrech vleče. 

Natáčení jednotlivých scén postupuje v chronologickém pořadí. Režisér to tak musí dělat, protože my nesmíme vidět, co přijde. Bedlivě ho sleduju od chvíle, co jsme vstoupili na plac. Všechno si ukládám do paměti.

Režisér „bloumá“ po okolí domu, dlouho „vysedává“ poblíž kozy na řezání, „postává“ vedle sudu na dešťovku. Jde s Martinem do kůlny. Vyjdou z kůlny, Martin drží v ruce pilu. Režisér kouká na pilu, tváří se spokojeně, ačkoliv je celá zrezivělá. Když stojíme na zápraží domu paní Němcové a obdivujeme nádheru okolních vrchů, schválně řeknu:

„Naštěstí to jsou opravdové hory. Vypínají se tu tisíce let. Naštěstí se s nimi nedá nic udělat...“ Režisér jenom přikyvuje, jako by se ho to vůbec nedotýkalo. 

Šla jsem obhlédnout kůlnu. Plesnivě páchnoucí šero. Válelo se tam jenom zrezivělé nářadí. Martin nakoukl dovnitř. Nevím, co to do mě vjelo. Řekla jsem Martinovi:

– Tomáši, už ne... 

Martin okamžitě odpověděl:

– Když nemáš sílu se mnou, jak ji chceš mít tváří v tvář jim? 

Jako nůž do prsou, slova pronikají až do stehen. On se potom krátce usměje a zmizí pootevřenými dveřmi zpátky do pronikavého světla.