Mohsin Hamid
Jak nechutně zbohatnout v rozvojové Asii
2014, Odeon, přeložila Markéta Musilová
Víte, pokud něco takového sami nepíšete, je pojem příručka už sám o sobě oxymóron. Příručky čtete, když chcete pomoc od někoho, kdo není vámi a kdo je zároveň autorem.
Tohle platí pro všechny příručky. A taky to platí pro knihu typu Jak na… A taky se to týká knih o osobním růstu. Někdo by mohl tvrdit, že to platí i pro knihy náboženské. Jiní by však namítli, že takoví lidé by zasluhovali srazit na zem a nechat pomalu vykrvácet pomalým proříznutí hrdla.
Nejrozumnější tedy asi bude prostě přijmout rozdíly v názorech, co se týče této podkategorie, a rychle se přesunout jinam.
Nic z předešlého ovšem neznamená, že by příručky byly k ničemu. Naopak. Jen jde o to, že myšlenka, že se zabýváte tím, jak si pomoci sám, když tahle celá země je o tom udělej si sám, je poněkud problematická. Ale problematický může být také dobrý. Nebo příjemný. A tahle vlastnost věci vám může pomoci, když něco bude drhnout.
Takže tahle kniha je taková příručka. Jejím smyslem je, jak je ostatně uvedeno na přebalu, poradit, jak příšerně zbohatnout v moderní Asii. A aby se to mohlo stát, musí se dostat k dotyčnému NĚKOMU, zrovna když se jednoho chladného vlhkého choulí a třese na zemi pod postelí své mámy.
Trápení toho NĚKOHO je trápením malého kluka, kterému snědli čokoládu, kterému došly baterky v dálkovém ovladači, jehož skútr je ve věčných lovištích a kterému ukradly nové tenisky. Tohle všechno je důležité, protože nic takového ten NĚKDO ve svém životě do té chvíle neviděl.
Bělmo NĚKOHO je žluté, důsledkem zvýšeného bilirubinu v krvi. Virus, který jím cloumá, je hepatitida typu E. Obvykle se přenáší fekálně-orálně. Hnus. Zabije jen jednoho z padesáti, čili je vysoká šance, že se z toho NĚKDO vzpamatuje. Ale teď zrovna je mu na umření.
Jeho matka už to zažila mockrát, nebo jiné nemoci. Takže si asi ani nemyslí, že by NĚKDO mohl umřít. I když možná, že ano. Možná se toho bojí. Každý umře, a tak když jeho matka vidí své třetí dítě skučet bolestí pod vlastní postelí, možná má nakonec pocit, že si smrt o pár desetiletí pospíšila, sundala si tmavý zaprášený šátek z hlavy a s lascivním úsměvem a odkrytou hlavou se usadila v tomhle domku se zdmi uplácanými z bláta, ve kterém matka bydlí se všemi přeživšími potomky.
Říká tohle: „Nenechávej nás tady.“
Otec už od ní tuhle prosbu slyšel. Neznamená to, že by to s ním vůbec nic nedělalo. Je to muž sexuálně značně náruživý. Často, když je pryč, myslí na matčina mohutná ňadra a pevná, kyprá stehna. Pořád touží po tom moci do ní vstupovat noc co noc než jen třikrát čtyřikrát do roka během návštěv.
Také má pořád ještě rád její neobvykle drsný smysl pro humor a někdy i její společnost. A i když nedává náklonnost k potomstvu najevo, rád by viděl NĚKOHO i jeho sourozence dospět. Jeho otec našel zalíbení v denních přírůstcích úrody: a v tomhle, pokud v tom lze nalézt analogii s dospíváním dětí, si jsou oba muži podobní.
Říká: „Nemůžu si dovolit vzít vás s sebou do města.“
„Mohli bysme bydlet u tebe.“
„Já se o pokoj dělím s jedním řidičem. V jednom kuse si ho honí, hulí jak komín, nafoukanej zmrd. Nikdo tam nemá rodinu.“
„Vyděláváš teď deset tisíc. Nejsi žádnej chudák.“
„Ve městě má deset tisíc jen chudák.“
Vstane a vyjde ven. NĚKDO ho sleduje pohledem; kožené sandály má vzadu rozepnuté a pásky na nich mu plandají. Rozpraskané paty má samý mozol, jsou tvrdé jak krunýř nějakého zvířete. Vyjde dveřmi ven na otevřený dvorek, který stojí uprostřed shluku domků širokého příbuzenstva.
Není příliš pravděpodobné, že by tam zůstal a přemýšlel ve stínu jediného stromu, který poskytuje stín. V létě to uklidňuje, ale teď na jaře je strom ještě řídce olistěný.
Možná vyjde z chumlu domků ven a vydá se k valu, za nímž rád kadí. Pěkně si dřepne a ze všech sil se bude snažit vytlačit ven celý obsah střev. Možná, že bude sám, ale dost možná, že ne.
Vedle valu je pořádná strouha, do níž by se vešel urostlý chlap. Na jejím dně teče tenký čúrek. V tomhle ročním období působí strouha a tenounký čúrek nepatřičně, jak vyzáblý vězeň koncentračního tábora v oblečku vyžraného cukráře. Strouha se až po okraj naplní jen na chvilku, během monzunu, a i to se děje míň často než dřív, protože to je čím dál víc závislé na vrtošivých rozměrech počasí.
Ostatní lidé z vesnice si chodí ulevit dál po proudu na místo, kde se pere, na místo, kde se proud stáčí a kam chodí pro pitnou vodu. O něco výš v sousední vesnici dělají totéž. A ještě dál, tam kde voda vytéká z hor jako čas od času vodou kypící potůček, je zpola zapojen do výrobního procesu ve staré rezavé textilce a z druhé části slouží jako kanalizační stoka pro šedavou močku páchnoucí po fekáliích, která z továrny vytéká.
Otec NĚKOHO je kuchař, ale i když je ve své profesi relativně dobrý a pochází z venkova, není člověkem posedlým čerstvostí nebo kvalitou ingrediencí. Vaření je podle něj o koření a oleji. Jeho pokrmy pálí na jazyku a ucpávají tepny. Když se teď kolem sebe rozhlédne, nevidí pichlavé lístečky a malé chlupaté bobulky, co by se z nich dal udělat famózní salát, stejně tak nevnímá hnědavé stonky pšenice, z nichž by se dal upéct božský nafouklý bochník chleba.
On vidí jen hodiny a hodiny dřiny ničící záda. Hodiny, dny, týdny a roky. Vidí jen lopotu, díky níž farmář vymění čas přidělený mu na tomto světě za čas určený na onom světě. Otec vidí v téhle opojně vonící spižírně jménem příroda ztělesnění smrtelnosti.
Většina mužů z vesnice, kteří pracují ve městě, se vracejí na sklizeň pšenice. Ale na to je letos ještě brzy. Otec přijel na dovolenou. I tak se však asi přidá k bratrům na ranní sečení trávy a přípravu píce. Zase si dřepne, v ruce bude držet srp a stále do kola to bude: chytit, užnout, pustit, poposunout, pořád dál a dál se sluncem stoupajícím po obloze výš a výš.
