Emil Hakl

Hovězí kostky

2014, Argo

 

Mám ženu. Jsme spolu půl druhého roku. Máme hezký vztah, který nicméně vychládá. O emoční vzněty není nouze. Emoce udržují napětí, dokud jsou překvapivé.

Jenže pak se potenciál překvapivosti vyčerpá a vplíží se zvyk. Fáze, s jejímž nástupem jsem zatím pokaždé zklamal.

Betyna je trpělivá, štíhlá, extrémně okatá, bystrá, žádoucí. Ale hlavně trpělivá. Pochází z inženýrské vily v Košířích. Odkojená Solženicynem, Bergmanem, braníkem desítkou. Vystudovaná defektoložka. Stará se v ústavu o chudáky, co je život pokroutil na duchu. 

„Nedlabeš na mě trochu?“ ptá se. 

„Asi trochu jo, promiň.“ 

„A uděláš s tim něco?“ 

„Pokoušim se – dyť tě mám rád.“ „Pokoušej. Nerada bych vo tebe přišla.“

 

Co s tím, říkáme si. Jet někam? K moři? Do hor? Na Pirin? Na Pirin a pak k moři, aťsi třeba bulharskému. Tam si to vyříkáme, zopákneme, podrobíme testu, koupíme slnčev brjag a grozdovu rakiju a dál se uvidí. 

Přejdeme pohoří, načež se řádně vyčvachtáme ve vodě. 

Objímáme se, jak jsme to pěkně vymysleli.

 

Bereme s sebou kamaráda Kolejku. Kolejka je příjmení, on však trvá na tom, aby to byla zároveň přezdívka. Spolužák z gymplu.

Tam to byla u něj přímo mánie. Skládal sám proti sobě protestsongy, zběsile třískal do kytary. Kolejka / se potejká / bez bejka / natejká / mameluku, podej rum / život protejká. 

Ten s sebou přivádí na nástupiště hlavního nádraží jednoho vousatého medvěda s obrovským batohem a jednoho životem drápnutého hubeňoura s tvrdou skořápkou, původem z Ostravska. Medvěd se jmenuje Vašek, druhý kluk si říká Vrháč. 

Postáváme na pokaňhaném betonovém nástupišti. Pod zašpiněným plexisklem klenby těkají holubí letky. 
Vrháč bude oříšek. Zkušený asociál s nevyzpytatelným výrazem. Překotně rychlý, předjímavý.

Aj, tohle znám – můj bratr. Bleskem vybuchne, bleskem zhasne. Není bod, který trvá. Vše je v pohybu. Támhle, tohle, chachá. Krá, krá. 

Hned nacházíme společná témata. 

S Betynou si udržujeme standardní odstup. Takový ten, co vládne mezi zavedenými dvojicemi. Aby naši souputníci nevycítili, že se jim chceme cestou rozcházet, respektive dávat se dohromady.

Za jízdy se bavím hlavně s Vrháčem. Dá se říct, že nemám na vybranou. Vyhlédl si mě jako rezonanční desku.
Míchá dvě až tři nářečí, jak to bývá u lidí, co jsou doma každou chvíli jinde.

Měl holku, ta má ségru, jednovaječný dvojčata. Byl s ní pět let. Občas mu zmizela, naháněl ji po čertech ďáblech, nic. Dva měsíce ticho. Načež telegram z Paříže: PRIJED PRO ME PROSIM plus adresa.

Schrastil nesnadnou cestou vízum a jel. Jel si pro ni takto na otočku mockrát, než dospěl k bodu, kdy ho opustil elán. Řekl jí: Jsi nejskvělejší baba, to dobře víš, ale dávám ti týden na odstěhování – nemůžu dál. 

„Za dva dny byla fuč,“ vrčí do mě, zatímco za oknem tečou kukuřičné lány.

„Víš, co je smutek po babě? Nejhorší smutek, co může být. Tak jsem ho šel zapít – sedím Na Sirotčí, bác! Vletí tam její ségra s kuchyňákem a hrr na mě. Šmikla dvakrát sem, pak eště tak křížem, neměla dost, tak bodla sem, špice minula osrdečník o pár milimetrů. Já byl furt živý, tak bodla eště raz. Jak to vím? Chlapi mi to vyprávěli – odtrhli jí a zavřeli do kamrlíku, někteří křičeli, ať volaj policajty, jiný záchranku. Čepmistr na mě čumí a ptá se, co pro mě může udělat. Mu povídám – suň mi dvojitýho panáka, pičo, jedno jakýho. To čúro ve mně furt bylo. Někdo řve, ať ho vyndaj, jiný, že ne, že mě to zabije, a pingl mi nese panáka.“ 

„Vypils ho?“ 

„Kurva že ne, to už mě strkali do sanity, tam mladej doktor, infuze a já čučím na kudlu, jak mi trčí ze srdce. Doktor mě prosí, ať tam nečučím. A kde mám čučet, já na to, když tu máte zamalovaný okna?“ 

Vyhrne košili, triko. Ukazuje mi sporou šlachovitou hruď počmáranou křížem kráž hustou sítí nepěkně naběhlých uzlovitých jizev. 

„Co ta holka?“ ptám se. 

„Je pryč.“ 

„Ta druhá.“ 

„Sedí za pokus o vraždu. Vzkázala mi, že až jí pustí za dobrý chování, půjde a udělá to zas.“ 

Jeho historky mi dávají jenom tolik prostoru, abych zahlédl, že se Betyna nějak moc baví s Kolejkou. 

„Ty – a taky se musím přiznat, že mám s sebou akorát spacák, pytlík rýže a pár drobných, přišlo to narychlo,“ zahajuje Vrháč další kolo.

 

Popíjíme bezprecedentně kyselé víno. Cesta ubíhá. Medvěd Vašek něco brouká či snad zpívá Betyně do ucha, Kolejka spí.

Jsem dál k dispozici Vrháčovu šílenství. 

„Líznu nárazníkem káru, co stojí za mnou, ne. Lezu ven – mám to lehce promáčklý, ten druhý cyp ani škrt. Z káry vyleze tlustý mladý kluk, dá mi pěstí, nastartuje a frr pryč. Jdu spát, ráno postel plná krve. Koukám – z břicha. Jedu k doktorovi, on že je to bodná rána a že volá policii. Vytáhnu osm lupenů, víc u sebe nemám. On je shrábne, ránu mi bez keců zašije.“ 

„Máš na kudly pech,“ já na to. 

„Kdyby jen na kudly – tuhle mi v kuchyni bouchly husí žaludky – katastrofa. Strop nad sporákem plný sraček, po kvartýře mastnota, kouř. Jsem zadřímal. Nebo v Klatovech na nádraží – stojim, jsem rád, že stojim, přijde ke mně metr devadesát frajerka a povídá...“

 

Vstupujeme nejistým krokem na perón v Blagoevgradu. Jestli to je opravdu Blagoevgrad, ví s jistotou jen Betyna. Jsem na ni pyšný. Vlajeme ulicemi, motá se nám hlava ze smogu, jsme vyzváni k souboji na páku v rezavém baru, pákař šikovně podkopne stůl, z nitra se vyřine banda mastných buldoků, chtějí odškodné za sklo. Spoustu peněz. Všechno, co máme. 

Z toho nás vytáhne místní dobrák. Pryč od nich, říká. Pojďte se mnou, se mnou je sranda. 

Najednou jsme uprostřed hekticky opilé cikánské svatby. Na té vzbudíme, nevíme čím, náhlou nevoli. Uličkou divně horečnatých vyzáblých chlápků nás odvádí doumetrákový cikánský dobrák. Ukazuje na nás volskou tlapou a něco křičí. Ostatní s ním, zdá se, nesouhlasí. 

Steleme si v jakémsi lesíku. Ráno vidíme, že nešlo o les, ale o uprášený řídký parčík uprostřed rušného náměstí.

Vyplétáme Vaškovi z dlouhých vlasů a vousů prapodivně zamotané houfy velkých rezavých slimáků. Tvoří mu v hlavě celá hnízda. Vašek blaženě mlčí. Z laviček nás pozoruje dobře dvacet žebráků.

 

Ze šlamastyky unikáme malým plechovým vláčkem. Vstříc Pirinu. S přestupem. Ten zmeškáme, protože nás zajmou místní vesničané a bratrsky nás nutí s nimi pít, jíst a hovořit.

Dorozumíváme se pidgin ruštinou. 

Místní silák, dvacetiletá chlupatá gorila, se nás s úsměvem ptá, jestli nám připadá jako blbec. Jestli tajně nechováme myšlenku: Já jsem Čech a ty jenom blbej Bulhar. Říká, že jasně vidí, že ji chováme. 

Do věci se vkládá hrbatý stařeček v kožichu, bere nás v ochranu, zaklíná je, odhání. Zjišťujeme, že nám chybí Vašek.

Voláme ho, hledáme. 

Chlupatý obr nám pomáhá smýčit křoví. Nahlíží pod hromady panelů. Omlouvá se nám, že jsme ztratili kamaráda, prosí nás za odpuštění. 

Vaška najdeme, jak se topí v potoce. Leží, opilý, nadzemsky se usmívající, s hlavou těsně pod vodou. Vousy mu vlají po proudu. 

Pumpujeme z něj vodu. 

Obr usedavě pláče. Řve, že ho to mrzí, že tohle nechtěl. 

Jakmile se z Vaška vyvalí šlem, čile vstane a hned se shání po něčem k pití. Místní žasnou nad takovým junákem. 
Přesto nás v příhodné chvíli stařec v kožichu lifruje stranou. Žádá nás, ať jdeme spát k němu do domu. Jsou to zločinci, zapřísahá nás, stáhnou vás z kůže, seberou manželku.

V hliněném baráčku ve stráni vysoko nad vsí nám s Betynou obřadně nabízí vlastní lože – temný výklenek vycpaný ovčími kožešinami. Uléháme do něj jako do hrobu. Ovčí rouno je žluklé, plné žmolků, čmelíků, pilin, zaschlých tvrdých hrudek. 

„Jsem idiot, Betyno,“ říkám. 

„To už to jako vzdáváš?“ 

„Ne, já jenom myslim, že jsme měli jet sami.“

„To asi měli.“

 

Příští den dospíváme do Predelu, do širokého sedla plného salaší, odkud navazuje cesta na hřeben. U stařeny s fialovým nosem si dáváme nepřekonatelné jehněčí čufty, grilované v pojízdném krámku, stojícím na opuštěném parkovišti.

Další dobráček nás vede vykácenou mamutí strží, po které půjdeme pořád nahoru. Míjíme čerstvým nátěrem svítící sloupy vysokého napětí. Dráty za jednu noc někdo ukradl, krčí rameny dobráček, máme po elektřině. 

Procházíme pásmem obřích borovic. Kosodřevinou, za níž jsou už jen holé skály. Potkáme mladého ovčáka, který se zamiluje do mých odrbaných džín. Popotahuje rozčilením, plive, nabízí rádio, peníze.

Vybízí mě, ať si okamžitě vyberu jakoukoli ovci, že mi ji za ty gatě dá. Navrch přidá svoje.

Krvavě ho zklamu, když říkám, že jiné gatě nemám a ty jeho plstěné jsou sice překrásné, ale takhle na fleku si je s ním vyměnit nechci.

 

Po dni pocení a dýchání se doškrabeme nahoru. Všude skalní štíty. Kráčíme úzkou stezkou. Vlevo sráz kolmo dolů, vpravo mramorová plotna hladká jak ledovec.

Spíme v maringotce přidrátované roztřepenými ocelovými lany k balvanu těsně pod hřebenem. Komplet celá se kymácí, vítr s námi lomcuje, plech se prohýbá. 

„Máš mě eště rád?“ šeptá Betyna vedle mě na palandě. 

„Jejda, a jak.“ 

„No – jak?“ 

„Docela dost.“ 

Pevně se objímáme. Posloucháme bubnování ostré přeháňky do stěn. Rachotí to ze všech stran. Bouda vrže. Ráno pochodujeme čapí stezkou těsně nad mraky. Pere do nás slunce. Ze skal se kouří.

Pár desítek metrů pod námi v černém mračnu, obklopujícím ze všech stran horu, zuří prudká bouřka. Blesky práskají brutálně blízko.

 

Betyna jde kus cesty sama, kus se mnou, kus s Kolejkou. Poctivě dělí svůj čas mezi nás dva. Působí to děsivě. Je jasné, že zraje ke zlomu. 

Teď jde zrovna s ním. Snažím se na ně nekoukat. Vrháč se chytá za hlavu, vystřeluje ruce k nebesům, ukazuje si na prsa, ťuká si na čelo, apeluje na mě, ať se na to vyseru. 

Betyna se otočí, jde rovnou ke mně a s upřímností sobě vlastní říká: „Nevadí ti, že se tolik bavim s tim tvym Kolejkou? Von je takovej milej trouba, viď že jo? Jinak já se na něj můžu vykašlat a jít zase s tebou.“ 

„Betyno, nešil.“ 

„Šílim, viď.“ 

„Ale ne.“ 

„Já se snažim nešílet. To vůbec není, jak si myslíš. Chápeš aspoň malinko, co se ve mně děje?“ 

Kývu, že jasně. Ve skutečnosti mám naopak dojem, že mě chápání opustilo. Není to nepříjemné. Všechno je mi buřt. Je to tím vzduchem. Nezdravě čistý. Překysličený mozek pluje v růžové mlze a je se vším spokojen.

 

Míříme k jiskřící bílé homoli – k hoře Vichren. Už pro to jméno se půl dne škrábeme po kamenech, hledáme, kam stoupnout, hluboko pod námi sněžné jazyky, větrná propast. Míjíme místa, kde by stačilo špatně došlápnout, a řekli bychom jen: Ááá...

Nakonec se dohrabeme na špici. Na podezdívce vrcholového kříže sedí spokojená německá rodina se zauzlenými kapesníky na hlavách. Loupou a jedí vejce na tvrdo. Z druhé strany sem vede pohodlná cesta, navazující dole na parkoviště.

Abychom se opláchli, scházíme k černému plesu hluboko pod sedlem. S křupajícími koleny klesáme kosodřevinou. Zouváme se, svlékáme, strkáme nohy do vody. Hned je vytahujeme – sám led. 

Vrháč sklepává hadry, skáče tam jako torpédo. Plave k leštěné bronzové tabulce, zapuštěné do žuly v nitru laguny. V místě, kam vede cesta jedině vodou. 

Doplave k ní, šlape vodu, plive, luští azbuku, drkotá zuby a signalizuje: 

„NA 20. JULI 1973 G. OZEROTO – toto jezero, GRABNA, schramstlo – hrr, ty čuryn, kosááá, pičááá... EDINSTVENIJA MI SYN – jedinýho mýho syna... VASIL TOMOV-UŠEV. ...tak se, krrr, jmenoval.“

Související