Junot Díaz 

A v tu chvíli je po lásce 

2014, Argo, přeložila Barbara Punge Puchalská

 

Nejsem mizera. Vím, jak to zní – že se jen vymlouvám, že nemám sebemenší výčitky svědomí –, ale je to tak.

Jsem jako každej druhej: slaboch, co má plno chyb, ale v podstatě dobrák. Jenže Magdalena je jinýho názoru. Považuje mě za typickýho Dominikánce: za sucia, za debila. Víte, před mnoha měsíci, když jsme spolu ještě chodili, když jsem si ještě nemusel dávat na všechno takovýho majzla, jsem jí zahnul s jednou kočkou, co měla na hlavě pořádnou lví hřívu à la osmdesátý léta.

Magdě jsem neřekl ani slovo. Znáte to. Takovýho kostlivce je nejlepší zašít někam pěkně hluboko do skříně. Přišla na to jen proto, že jí dotyčná napsala kurevskej dopis. A dopodrobna v něm všechno popsala. Věci, který neřeknete ani kámošům, když ji máte jak z praku. 

Jak na potvoru už to bylo několik měsíců, co jsem to zmrvil. Mezi mnou a Magdou se to zlepšovalo. Nechovali jsme se k sobě tak odtažitě jako tu zimu, co jsem jí zahejbal. Ledy roztály. Chodila ke mně domů, a místo abysme se poflakovali s mejma kreténskejma kámošema – já hulil jednu od druhý, ona se k smrti nudila –, koukali jsme na filmy. Jezdili jsme do různejch podniků na jídlo. Dokonce jsme byli na jedný hře v divadle Crossroads, kde jsem ji vyblejskl s pár hogofogo černejma dramatikama; na těch fotkách se tlemí, že jí málem vypadne pusa z pantů. Zase jsme byli pár.

O víkendech jsme navštěvovali svý rodiny. Snídali jsme v lacinejch jídelnách dlouho předtím, než se zbytek světa vyhrabal z postele, společně jsme se probírali knihovnou v New Brunswicku, tou, co dal Carnegie postavit, aby ulevil výčitkám svědomí. Pěkně nám to šlapalo.

Jenže pak jako granát ve Star Treku přilítl ten dopis, a všechno vyletělo do povětří – minulost, přítomnost, budoucnost. Její rodina mě najednou chtěla zabít. Bylo jim fuk, že jsem jim dva roky po sobě pomohl s daněma nebo že jsem jim sekal trávník.

Její otec, který se ke mně vždycky choval jako ke svýmu hijovi, mi v telefonu nemohl přijít na jméno, mluvil, jako by měl smyčku kolem krku. Ty nezasloužit, abych s tebou mluvit španělsky, řekl mizernou angličtinou.

V nákupním centru ve Woodbridge jsem potkal jednu její kamarádku – Claribel, Ekvádorku s diplomem z biologie a očima jako chinita –, a ta se tvářila, jako kdybych někomu sežral dítě. 

Nechtějte ani slyšet, jak to sebralo Magdu. Připomínalo to hromadnou srážku na železnici. Hodila po mně Cassandřin dopis – minul mě a přistál pod nějakým volvem – a pak si sedla na obrubník a začala prudce oddechovat. Ach, bože, vzlykala. Ach, bože můj. 

Kámoši tvrdí, že přesně v takový situaci je třeba kurva zatloukat, zatloukat, zatloukat. Jaká Cassandra? Na to, abych to aspoň zkusil, se mi dělalo moc šoufl od žaludku. Posadil jsem se vedle ní, vzal ji za poletující paže a řekl nějakou hovadinu typu: Musíš mě vyslechnout, Magdo. Nebo to špatně pochopíš.

Tak já vám teda o Magdě něco povím. Je to dokonalej prototyp hispánský holky z Bergenline: malá, s velkou pusou, pořádnejma bokama a tmavýma vlnitýma vlasama, ve kterých se vám úplně ztratí ruka, když ji do nich zaboříte.

Její otec je pekař, matka prodává po domech dětský oblečení. Třebaže to není žádná pendeja, umí odpouštět. Správná katolička. Každou neděli mě přivlekla do kostela na mši, a když jí onemocněl některej z příbuzných, zvlášť z těch na Kubě, napsala jeptiškám do Pensylvánie a poprosila je, aby se za něj modlily. Knihomolka, kterou zná každej knihovník ve městě, učitelka zbožňovaná svými žáky.

Věčně mi vystřihovala z novin ňáký pindy, dominikánský sračky. Potkávali jsme se každej tejden, a přesto mi v mejlu posílala uhozený vzkazy: Abys nezapomněl. Nikoho horšího, než byla Magda, byste prostě šoustat nemohli. 

No nic, nebudu vás zatěžovat tím, co se stalo, když mi na to přišla. Jak jsem žebral, plazil se s prosíkem, brečel. Řekněme, že po čtrnácti dnech, kdy jsem za ní jezdil domů, posílal jí dopisy a volal jí v nejrůznější noční dobu, jsme se zase dali dohromady. Neznamená to ale, že by mě ještě někdy pozvali na večeři nebo že by se její kámošky bůhvíjak radovaly. Ty cabronas byly samý: Ne, jamás, nikdy. Dokonce ani Magda z našeho sbližování nebyla zpočátku moc nadšená, ale na mý straně byla hybná síla minulosti.

Když se mě zeptala: Proč mi nedáš pokoj?, řekl jsem jí pravdu: Protože tě miluju, mamčo. Vím, že to zní jako děsná slaďárna, ale je to pravda: moje srdce patřilo Magdě. Nechtěl jsem, aby mě opustila; neměl jsem v úmyslu hledat si novou holku jen proto, že jsem to jednou posral. 

Nemyslete si, že to byla brnkačka, to teda ani ve snu. Magda je paličatá; když jsme spolu začali chodit, prohlásila, že se se mnou nevyspí dřív než za měsíc, a slovo dodržela bez ohledu na to, jak moc jsem se jí snažil dostat do kalhotek.

Taky je v jednom kuse ukřivděná. Je jako netýkavka. Neumíte si představit, kolikrát (zvlášť potom, co jsme došoustali) se mě zeptala: Chtěl jsi mi to vůbec říct? Anebo: Proč? Tyhle dvě otázky patřily k jejím oblíbeným. Ano a Nevím, to byly zase moje oblíbený odpovědi. Vypnul jsem mozek.

Dokonce jsme se o Cassandře i párkrát bavili – většinou potmě, když jsme na sebe neviděli. Magda se mě zeptala, jestli Cassandru miluju, a já jsem ji ujistil, že ne. Ještě pořád na ni myslíš? Kdepak. Líbilo se ti to s ní? Upřímně, kotě, stálo to za starou belu. Tohle sice není moc přesvědčivej argument, ale stejně ho musíte použít bez ohledu na to, jak pitomě a neuvěřitelně zní: prostě to řeknete. 

A když jsme se zase dali dohromady, chvíli bylo všechno tak, jak má bejt. 

Ale opravdu jen chvilku. Moje Magda se pomalu, nepostřehnutelně začala měnit v jinou Magdu. Takovou, co už u mě nechtěla přespávat a odmítala mě škrábat na zádech, když jsem ji o to poprosil. Neskutečný, co všechno člověku neunikne.

Třeba to, že předtím po mně nikdy nechtěla, abych jí zavolal zpátky, když s někým telefonovala; to já měl vždycky přednost. Teď už ne. Jasně že jsem to sváděl na její kámošky, o kterejch jsem věděl, že na mě akorát kydají hnůj. 

Nebyla však jediná, kdo měl svý poradce. Vyser se na ni, opakovali mi borci, kašli na tu děvku, ale přestože jsem to párkrát zkusil, nedokázal jsem to.

Byl jsem do Magdy fakt blázen. Znovu jsem pro ni začal dělat první poslední, ale nic jako by nezabíralo. Každá návštěva kina, každá noční projížďka, každý přespání u mě ji jen utvrdily v tom, co všechno je na mně špatně. Přišlo mi, že postupně odumírám, ale když jsem s tím na ni vyrukoval, prohlásila, že jsem paranoidní. 

Asi po měsíci začala dělat změny, který by dokázaly pořádně nahnat i paranoidnímu negrovi. Ostříhala se, začala používat lepší mejkap, nakoupila si nový hadry, každej pátek vyrážela s partou na diskošku. Když jsem se jí zeptal, jestli bysme nemohli bejt spolu, nejsem si jistej, jestli to vůbec k něčemu bylo. Většinou mě uzemnila jako písař Bartleby: Já bych prosím raděj ne. Co to má jako podle ní krucinál bejt? vyjel jsem, na což odpověděla: Na to se právě snažím přijít. 

Je mi jasný, o co se snažila. Snažila se mi dát jasně najevo, jak ošidný místo v jejím životě zaujímám. Jako kdybych to nevěděl. 

Pak přišel červen. Na obloze se převalovaly horký bílý mraky, lidi sprchovali auťáky, venku vyřvávala muzika. Všichni se chystali na léto, nás nevyjímaje. Začátkem roku jsme si plánovali cestu do Santa Dominga, takovej dárek k výročí, a teď jsme se museli rozhodnout, jestli pojedeme nebo ne. Už nějakou dobu to bylo na spadnutí, ale myslel jsem si, že se to nějak samo vyřeší. Když se to nevyřešilo, vytasil jsem letenky a uhodil na ni: Co na to říkáš? 

Že je to příliš velkej závazek. 

Mohlo by to bejt horší. Prokrista, vždyť je to jen dovča. Já v tom vidím nátlak. 

Nechápu, proč jsem v tom byl tak umanutej. Zaváděl jsem na to každej den řeč, pokoušel se ji přemluvit. Možná že mě jen unavovalo, že se nehneme z místa. Chtěl jsem, aby se něco dělo, aby došlo k nějaký změně. Nebo jsem si možná jen vzal do hlavy, že když řekne: Ano, jedeme, všechno mezi náma zase bude dobrý. A když řekne: Ne, to není nic pro mě, budu aspoň vědět, že je konec. 

Kámošky, ty největší zoufalkyně pod sluncem, jí radily, aby se mnou odletěla a už nikdy se mnou nepromluvila. Jasně že mi tu kravinu řekla, protože si nemohla pomoct a dál se mi svěřovala se vším, co se jí honilo v hlavě. Co na ten návrh říkáš? zajímalo mě. 

Je to jen takovej nápad, pokrčila rameny. 

Dokonce i mně kámoši říkali: Vole, zdá se, že vrážíš prachy do pěkný hovadiny, ale já jsem byl vážně přesvědčenej, že nám to klapne. V nitru svý duše, kam kámoši nemají přístup, jsem optimista. Představoval jsem si nás dva na ostrově. Copak tohle není lék na všechno? 

K jedný věci bych se rád přiznal: Santo Domingo je moje srdeční záležitost. Zbožňuju, když se vracím domů a chlápci v jednořadovejch sakách se mi snaží vrazit do ruky kelímky s rumem značky Brugal.

Zbožňuju, když se kolečka při přistání dotknou ranveje a všichni tleskají. Zbožňuju i to, že jsem jedinej negr na palubě bez vztahů ke Kubě nebo obličeje upatlanýho od mejkapu.

Zbožňuju i tu zrzku, co se chystá navštívit dceru, kterou jedenáct let neviděla. V klíně jí leží dárky jako svaté ostatky. M’ija už má tetas, špitá sousedce.

Když jsem ji viděla naposledy, sotva mluvila ve větách. Teď je z ní ženská. Imagínate. Zbožňuju, když mi máma nabalí do tašek krámy pro příbuzný a nějakou drobnost pro Magdu. Dáš jí to, děj se co děj. 

Kdyby tohle byl příběh z jinýho ranku, vyprávěl bych vám o moři. Jak vypadá, když ho nacpete větracím otvorem na oblohu. O tom, že když cestou z letiště zahlídnu to rozcupovaný stříbro, vím, že jsem nadobro zpátky.

Vyprávěl bych vám, kolik tam žije ubohejch hajzlíků. Víc albinos, víc šilhavejch černejch, víc tígueres, než v životě uvidíte. A taky bych vám popsal dopravní ruch: na každým rovným kusu vozovky se to hemží celejma dějinama automobilismu konce dvacátýho století, plejádou rozbitejch aut, rozbitejch motorek, rozbitejch náklaďáků a rozbitejch autobusů a shodným počtem autoopraven, k jejichž provozu stačí každýmu pitomci hasák.

Povyprávěl bych vám o chatrčích a o kohoutcích s netekoucí vodou a negrech na billboardech nebo o tom, že dům mejch příbuznejch je vybavenej naprosto spolehlivou latrínou. Povyprávěl bych vám o svým abuelovi a jeho upracovanejch rukách, o tom, jak ho mrzí, že se nedržím rodný hroudy, a taky bych vám popsal ulici, ve který jsem se narodil, Calle XXI, o tom, že se pořád ještě nerozhodla, jestli chce patřit do slumu, nebo ne, a už roky je prostě na vážkách. 

Jenomže to by byl úplně jinej příběh a už tak mám co dělat, abych to ňák skoulel s tímhle. Budete na mě muset dát. Santo Domingo je prostě Santo Domingo. Budeme dělat, jako že všichni víme, jak to tam chodí. 

Nejspíš jsem prvních pár dní hulil andělskej prach, protože mi připadalo, že jsme v pohodě. Jasně, byli jsme zalezlí v abuelově domě, což Magdu nudilo až k slzám, dokonce to sama přiznala – Nudím se, Juniore –, ale na povinnou návštěvu u abuela jsem ji upozornil předem. Myslel jsem si, že jí to nebude vadit; normálně s viejitos vychází perfektně. 

Ale s tím mým moc nemluvila. Jen se v tom hicu ošívala a lila do sebe patnáct láhví vody denně. Jde o to, že ještě než podruhý vyšlo slunce, už jsme seděli v guague a měli namířeno do vnitrozemí.

Krajina byla naprosto boží – přestože bylo sucho a celý campo, dokonce i baráky, pokrýval ten červenej prach.

A já do toho zase spadnul a ukazoval jsem jí všechno, co se od loňska změnilo. Novou pizzerku Domino’s nebo plastový sáčky s vodou, co prodávali malí šmelináři. Zabrousil jsem dokonce i do historie. Tady Trujillo se svými spřátelenými mariňáky povraždil rebely z guerrilly, sem si Jefe vozíval holky, tady zase Balaguer zaprodal duši Ďáblovi.

Zdálo se, že Magda si to užívá. Přikyvovala, sem tam něco málo utrousila.

Co vám mám povídat? Myslel jsem si, že jsme v poho.