Václav Kahuda

Vítr, tma, přítomnost 

2014, Druhé město

 

Sedím v autobuse 213, krouživě protíná křižovatku u Koh-i-nooru, přejíždí železný most nad posunovacím nádražím a stoupá na Bohdalec. Nechávám za sebou kouřnaté dno vršovického údolí a oddávám se myšlenkám. 

Jak je to jiný čas, úplně — až do morku kostí, do buněk, v molekulárních strukturách žiju jiný, další život. Deset let čekám na kamaráda smrt, a on nepřichází. V dětství jsem mu párkrát pohlédl do očí a teď vidím — že musím žít. Nebráním tomu. Možná to je dluh za tu krásu, tady v těch místech za nádražím, v Přípotoční ulici, se mi rozsvěcel život a já sál vůně této jarní a podzimní planety. 

Chodil jsem k tetě a strýčkovi dívat se z okna. A potom coby mladík zamotaný v pohlavních zmatcích kráčel za šera parkem Grébovkou a doprovázel o několik let starší dívky, uhrovitý kavalír, vraceli jsme se z kurzů kreslení. Jejich hlasy a krásu, ta jejich oslovení, na která jsem neuměl odpovědět než svým dětstvím... Tu vůni života jsem si odnášel do samoty a za nocí z ní žil a pomalu rostl v zárodečném tichu. 

A možná tento současný vyšedlý stav ducha je dar za léta úzkosti a zvířecího míjení s lidmi. Huba mi už léta jede sama, v krámě, s bábou v trafice, v tramvaji. Jako všichni ostatní vytvářím kolem sebe mumlavý, dýchavičný stan malých každodenních chtění, nejsem sám... 

Harmonika číslo 213 bručí a sjíždí z kopce dolů ke křižovatce, stávala tam hospoda — dechovka, tancovačky, cikání ráj. Naproti přes ulici, za zdí plynárny, se tyčil mohutný plynojem. Když kodrcající dřevěnou tramvají ujížděl jsem k městu, v roce 1969 — gigantická rezavá stavba plynojemu rostla do výšky a jindy zas klesala, jak hladina svítiplynu zvedala tu upoutanou plechovou vzducholoď v železné kleci. A zapadající slunce barvilo svou krví ryšavé pláty plechu a boubelaté nýty pomalu obrůstaly psím vínem a bezinkami. Za letních večerů... 

Jindy zas, na roztřepeném okraji paměti, přijeli za podzimních dnů komedianti a postavili svůj malý cirkus a střelnice na pláni uprostřed sídliště... Provazochodci na lanech napjatých mezi vysokými stožáry chodili s rudou světlicí, se sršícími pochodněmi v rukou...

Vyrostl tam též prapodivný, kulovitý Glóbus smrti...

Když večerní mraky pomalu zatahovaly obzor a rozsvěcely se pouliční lampy, zařvala do šera silná motorka a platící divák mohl zblízka a malý usmrkanec, když podlezl šňůru, mohli oba s otevřenými chlebárnami zírat na vyjící motor v kleci a na Muže smrti, který v kožené kukle jezdil jak velká masařka v dýmu a rachotu v železné kouli sem a tam. Sem a hlavou dolů. Jawa — hyena. 

Nyní, jářku, mohutné letní slunce táhne stíny tyčí, držadel a lidí, rozsvěcí útroby autobusu a z okna vidím, že stoupáme na Chodov, tam je můj dnešní cíl.

Zachytil jsem nějaký pohyb na okraji zorného pole, pomalu otáčím hlavu a hledím na muže, postarší šedesátník, cosi mumlá do pysku, a teď dokonce vidím, že se mu ústa protahují jako takové jó-jo, tak nějak u toho vyplazuje jazyk. Vše se to odehrává potichu a jen s občasným zaševelením. Nenápadně sleduji jeho utkvělý zrak.

V přední části busu se houfuje skupinka školáků. Takoví ti smradi oblečení jako batolata, s rozkrokem u kolen a s golfovou čepičkou připlácnutou na ucho. Též jsou mezi nimi dívky, ty se díky hormonům dříve probuzeným zdají starší a taky mají pruhy odbarvených vlasů, jako to za mého mládí nosily staré ženské...

Ani moc nehlučí. Jsou zaujati dráty v uších a každý zírá na svůj osudový displej v telefonu. 

Muž je sleduje utkvělým pohledem, a tu shledávám, že synchronizuje práci svých úst s pohyby rtů a s grimasami dívek. Pubertálně protahuje ústa, jakoby nedbale přežvykuje slova, mazlivě vrtí hlavou a špulí samolibou hubičku. Je z něj „zlobidlo“, „potvůrka“, „vopice“.

Nemůžu si pomoct, ale v odrazech protějších oken sleduju, jak jeho ústa mazlivě artikulují „ty píííčooó“. Dokonce v rambajzu motoru slyším protáhlé „čóóó“, po chvíli „ééé, co blbnéééššš...“.

Po očku hledím na mužův horní ret, je tam cosi, v těch rysech nebetyčně, nelidsky dobrotivého, jakási artistní láska, paušální přihřátý cit k lidem. Hluboká osamělost je znát na pozadí, pod tím chvěním, pod tou posunčinou...

Zelenošedé ještěří oči, nehybně zírající za skly brýlí, dodávají tomu chlápkovi zjev laskavého velitele koncentračního tábora. Chasa mladých vystupuje, šedesátník je pozoruje z okna, autobus se rozjíždí, brýle z chirurgické oceli sledují zvláště jednoho štíhlého, vytáhlého mladíka, jenž cosi hekticky volá a mává rukou na své kamarády. Bus chrochtá na kruhovém objezdu, horní pysk se protahuje jak ovčí tlama a do rachotu automatické převodovky se ozve tlumené „mmméééé...!“.

Náhorní plošina. Pláň dříve zarostlá poléhavou travou, s dolíky a výmoly zapomenutých stavebních jam, kde lopuch a kopřivy ukryly do svých dusných, zapařených porostů kdejakou chamraď a neřád. Jílovité kaluže a rákosím zarostlé strouhy. Země nikoho, kde smečky dočasně zvlčilých chlapců hrály pravěké hry v dřevěných špulkách od tlustých, jak krk příšery silných kabelů. Území křovisek a průhledů do daleka na město, za zády krajina polí a lesů na obzoru. Mohl jsi svobodně srát, hlavu vystrčenou z husté lebedy, mohutně prdět a dívat se, jak v dáli visí v odpoledním horku prezidentská vlajka na Hradě. 

To bylo tenkrát. Nyní všude okolo hučí estakády a přivaděče. Horký vzduch se chvěje v rozpáleném betonu sídlišť. Ubytovna Košík, svého času hotel podivných existencí, pracujících na pražském metru, lomozivá haluzna tesco baráků a unimo buněk, při výplatě halekala do tmy. Za krále Klacka. 

Velká, pozvolná vlna nevolnosti mi stoupá ke chřtánu, celé tekuté pohoří úzkosti se dalo do pohybu, hnuly se tektonické vrstvy v podloží mé duše. Pomalu se snažím zpracovat neklid a racionalizovat, ukostřit to mravenčení v útrobách. 

Už je to dobré, pomalu klesám z kopce dolů, z vrcholu krize. Vzpomněl jsem svých dospělých let, chytil jsem se svého života a vytáhl své vědomí z bahna vzpomínek. Gravitace těch let je pořád ukrytá v základech mé bytosti. 
Celá ta masa smutku si sedá a klesá, už jsem na zemi... Stojím před Národním archivem. Za mými zády brousí dělníci silnici, cikáni snědí kopou výkop v poledním horku.

Budova archivu je slepenec skla a betonových hal. Za pár křovisky je chladivá šerá tlama hlavního vchodu. Jdu tam, vnitřní oprávněnec, odvaha — nebo snad chudoba, ano... chudoba cti netratí. Za sklem vrátnice nazální, úřední baba, jak se patří na centrální úřad. Stařa s trvalou a brýlemi. Vím, že na ni bude platit chladná byrokratická zdvořilost. „Ano prosím, děkuji, zajisté... Badatelský průkaz nemám. Občanský ano...“ 

Jsem — veřejnost. Badatel, to je víc než žadatel, píčus chtivý vědění. Šťoural. Mrdka chlap. 

Setmělá, příjemně chladná dvorana vede do útrob rozlehlé budovy, na dveřích jmenovky jednotlivých archivů... jako bych stál na rozcestníku ve vyhledávači, v nějakém 3D webu a díval se na vstupy do jednotlivých vesmírů. 

Svatá prostoto! Zajisté... uvnitř je pult, za ním slečny, ženy a počítače. Samozřejmě... Už mě to zas bere, zase je tu vír pocitů a představ, jako bych už tady stál a teď jsem se po deseti tisíci letech vrátil. 

U centrálního výdeje archiválií sedí tlustá velká slečna s hezkou, laskavou tváří. Vědoucně se na mě usmívá a zve mne k sobě pokývnutím a celou svou ochotnou postavou. Moje paranoia jede na plné obrátky, ohledávám zběsile terén svou rentgenovou hlavou a prozařuju podlahy a celý prostor kobaltovými zášlehy podezření a hledám náznaky, pouhé možnosti, zámysly úkladu. 

Slečna se stále tváří laskavě a se sklopenými zraky se mnou komunikuje svým biskupem! Hromský ďas... To jsem se zas zaplet, sám sebe zamotal do okolností. Úřední laskavá starší dívka, zdá se abatyše této archivní řehole, mne zvednutím mírných očí a elektrizující vlnou ze své ptačí, slepičí, píčí kostrče zve k opultí, ke hrazení. Cítím, jak mi její nitkovitá nervová chapadla ohledávají paměťové registry. Ano, předem ví, co budu požadovat, už to možná sama před-objednala ze skladu... 

Podle její lehce povadlé ženské pokožky na tváři, podle širokých boků usuzuji, že má velké bílé hýždě, líné na povrchu, tvarohovitě hrbolaté, a stejně měkké půlky zadnice, dlouho uchovávající zarůžovělé otisky spodního prádla. Ale ten biskup! Ten teple lahodný, měkce ženský dotek na mozku, když skenuje své okolí a... Úplně ho vidím, cítím v hubě toho zmuchlaného, ústřičnatého nemodlence. Tu paprč! 

„Prosím vás, hledám nějaké informace, vlastně cokoli o mém dědečkovi, víte, za protektorátu byl opakovaně vyslýchán nějakou německou bezpečnostní složkou, snad gestapem. A jednoho dne roku 1939 se vrátil z týden trvajících výslechů — snad měl být v Drážďanech, vrátil se v noci, ulehl a druhý den ráno vstal z postele a zemřel...“ 

Související