Philip Sington

Einsteinova krev 

2014, Paseka, přeložil Radovan Zítko

 

Berlín, květen 1933 

Dva týdny potom, co zmizel její snoubenec, se Alma Siegelová vydala přes město plné lidí na okraj východních čtvrtí, aby si prohlédla fotografie neznámých mrtvých.

Snímky vystavovali na chodbě policejního ředitelství, byly vyrovnané ve vitrínách, pod každým z nich stály na proužku papíru informace o místě a datu nálezu: skládka za Danziger Strasse, 24. ledna; veřejné záchodky Anhaltského nádraží, 7. února; kanál Landwehr u Kottbuského mostu, 15. dubna.

Na chodbě bylo rušno. Lidé na policejní ředitelství přicházeli z mnoha různých důvodů: aby se dostavili k registraci na cizinecké policii, aby získali vízum, aby našli svůj ztracený majetek nebo nahlásili krádež.

Spěchali kolem, nehledíce napravo nalevo, soustředěni na svůj cíl, strkali do ní a u řad zmrzlých tváří, které na ně civěly zpoza skla, se ani na okamžik nezastavili. 

Její starý přítel Robert Eisner trval na tom, že pojede s ní. To on ji jejímu snoubenci představil. Tito dva muži byli kolegové na psychiatrické klinice Charité a Robert bezpochyby cítil, že podpořit ji spadá mezi jeho povinnosti. V každém případě, ujišťoval ji, je výlet na policejní ředitelství jenom formalita.

I když se Martin Kirsch pohřešuje už téměř čtrnáct dní, není pravděpodobné, že by ho mezi tvářemi ve vitrínách objevila. Obličeje patřily dělníkům, imigrantům, služkám a „pracujícím ženám“ – čímž musel myslet prostitutky.

Člověk Martinova postavení, doktor psychiatrie, se v takové společnosti nepohybuje. A ukázalo se, že to je pravda.

Tvrdé bílé límce příslušníků kvalifikovaných, profesionálních tříd se kolem krku neznámých mrtvých nacházely jen zřídka. Jejich košile nebývaly dopnuté a měly tmavé odstíny, aby zakryly špínu. A na mrtvých bylo něco hrubého, jakási zpustlost, která se netýkala jen stavu jejich šatů. 

Vyfotografovali je na místě, a když bylo třeba, převalili je na záda. Osvítila je záře hořčíkového blesku a kůže jim proti bezedným černým stínům naprosto zbělela. Za líce a vlasy je tahala přitažlivost, takže mnoho z nich vypadalo, jako by stáli proti silnému větru, s přimhouřenýma nebo napůl zavřenýma očima a otevřenými ústy, kterými lapali po posledním nádechu.

Z celého Berlína se jich tu shromáždila víc než stovka.

Jediným důvodem této výstavky byla identifikace. Z proužků papíru se nedalo rozlišit mezi nevyřešenými vraždami, sebevraždami nebo smrtí podchlazením – i když někdy byl ten rozdíl až příliš evidentní: pramínek krve, který stékal po mužském obličeji, kožené škrtidlo pevně zakroucené kolem napnutého ženského krku.

Nejhorší byli utopenci: pokrytí slizem, nafouklí a popraskaní, jako by se ujedli k smrti. 

Těla nechávali několik týdnů v márnici, dozvěděla se Alma, a pak se jich zbavili. Většina neznámých mrtvých už vlastně v každém smyslu přestala fyzicky existovat. Všechno, co po nich zůstalo, jediný důkaz, že vůbec kdy žili, byly snímky policejního fotografa přišpendlené na chodbě.

A ani tato laskavost neměla dlouhého trvání. Po několika měsících vyvolané fotky sundali a uložili do kartotéky v suterénu, kde už je nikdo nikdy neviděl. 

Alma si také přinesla jednu fotografii: Martin na ní v trojdílném obleku vypadal necharakteristicky uhlazeně, vlasy měl trochu delší než obvykle, takže mu odvážně spadaly do čela, usmíval se a mhouřil oči do objektivu. Policisté snímek prohlédli a prohlásili, že toho muže nikdy předtím neviděli.

„Nosí brýle,“ doplnila. „Na čtení.“ Ale stále vrtěli hlavou. 

Vracela se v intervalech několika dní, sama. Policisté si na její příchody zvykli a ve dveřích ji častovali úsměvy. Se svými světle zrzavými kadeřemi a pěkným zvednutým nosem, kabátky na míru a puntíkovanými šátky se nepodobala ženám, se kterými měli obvykle co do činění.

Ze všech jejích atributů vyzařovaly výdaje: z pleti, tenkých nohou a útlých kotníků, ze vzpřímeného držení těla, z melodického klapání podpatků. Snaživě ji doprovázeli k vitrínám.

Občas jí dovolili, aby si prohlédla i snímky, které ještě nevyvěsili, které ještě čekaly na odpovídající byrokratické označení. Dokonce jí ukazovali i fotografie, jež nepovažovali za vhodné vystavit očím veřejnosti: těla nalezená na železnici, rozjetá v půli nebo spálená na uhel při požárech, či ta z mělkých hrobů, zubící se rozloženým masem. 

„Tohle ale nebude nic pěkného,“ říkávali, když otvírali složky. A pak ji bedlivě pozorovali, když se jí před očima ze sražené hmoty stávalo maso s kostmi a postupně nabývalo lidských tvarů.

Třebaže dávali najevo, jak se zdráhají, měla pocit, že si možnosti představovat jí ty hrůzy užívají, jako svůdce těší zkazit nevinnost. V tom, že čelili extrémům tělesného zmaru a neodvraceli tvář, se skrývala jistá sounáležitost. Anebo měli možná radost z toho, že ji vidí kymácet se na jejím společenském piedestalu. Díky tomu, že je spoluvinná na svém ponížení a stále se vrací, jako by chtěla ukojit nějaký zvrácený apetyt, jí ještě víc vycházeli vstříc.

Jeden starší seržant měl po straně obličeje skvrnu lesklé hladké jizevnaté tkáně a jedno víčko se mu nikdy úplně neotvíralo. „Proč si myslíte, že je mrtvý,“ zeptal se jí jednoho dne, když stáli před vitrínami, „ten váš doktor Kirsch?“ 

Od Alminy poslední návštěvy se uspořádání fotografií poněkud změnilo. Chvíli jí trvalo, než se zorientovala. Jedna utopená žena se přestěhovala do spodní řady, jako by ji tam stáhla její vlastní váha, a v horní řadě se utvořilo volné místo. 

„Měli jsme se brát,“ řekla. 

„Ano, slečno, ale neříkal nic? Něco, co by zavdalo příčinu k obavám? Neměl nějaké nepřátele, například?“ 

Alma zavrtěla hlavou. Něco si o té záležitosti myslela, intuitivně, ale nedokázala to vysvětlit. Týkalo se to jedné Martinovy pacientky, mladé Slovanky. O případu se celé týdny psalo v novinách, stal se předmětem spousty divokých spekulací. Psali i o Kirschovi a jako jejího lékaře ho fotografovali, což v té době Alma vítala.

Ale tehdy se Martin začal měnit. Ten případ jako by na něj měl omamný účinek. Svedl ho, otrávil. Robert si stěžoval na jeho odtažitost a tajnůstkářství. Naznačil cosi o fixaci. Nebyl to Martin, kterého Alma znala, nebo kterého by znal kdokoli jiný. 

Jeho nadřízení se o případu zdráhali mluvit. Nevěděli, jestli s Martinovým zmizením má něco společného. Chovali se slušně, ale nijak jí nepomohli, jako by skrývali nějaké profesionální rozpaky. Ovšem to pramalé znepokojení z jejich strany odhalilo názor, že Martin zmizel o své vlastní vůli. Nebo pokud se stal obětí nějakého kriminálního skutku – nevydařeného přepadení, únosu, nájemné vraždy –, nebyl to zločin, který by chtěli jakkoli vyšetřovat. 

Martin si pronajímal pokoje kousek od Schönhauser Allee, asi dva kilometry od nemocnice. Alma ho tam nenavštěvovala často – uvnitř byla všehovšudy jednou, a ještě krátce –, ale věděla, že ta čtvrť nemá dobrou pověst.

Severně odtud ležely činžovní domy čtvrti Pankow, jižně zanedbané noční podniky, které se jako vyrážka kupily kolem nádraží Alexanderplatz. Ta oblast je poměrně levná, vysvětloval jí, a k práci ideální. Ale když mu našla vhodnější ubytování západněji, v Charlottenburgu, vytáčel se. 

„Už jsem si na to staré místo zvykl. Kromě toho se příští rok z města budeme stěhovat, tak k čemu by to bylo?“ 

Jeho neochotu přikládala setrvačnosti a lhostejnosti, kterou staří mládenci chovají k tomu, jak věci vypadají zvnějšku. Nepotřeboval nic než prostor na knihy a klid k práci. Ale ve dnech po jeho zmizení ten předpoklad musela zpochybnit.

Uvažovala o tom, jestli lidé nemají pravdu, když říkají, že tato část města je fascinující způsobem, který si zatím neuvědomovala. 

Její rodiče nechápali, proč se stále vrací. Co se jich týkalo, čím dřív na Kirsche zapomene, tím líp. Na léto si na Baltu pronajali dům a trvali na tom, aby jela s nimi. Alma si sehnala práci na poloviční úvazek v jedné recepci, aby ji s tím přestali otravovat. 

Po konci pracovní doby nastoupila na S-Bahn, městský rychlovlak se s ní ve výšce střech hnal ulicemi, nořil se do vykotlaných budov, mačkal se na bytovky z takové blízkosti, že v okenních sklech viděla tančit svůj vlastní odraz. Vydávala se cestou, kterou jezdíval její snoubenec, odhodlaná spatřit město jeho očima.

Z rychlodráhy bylo možné zahlédnout věci, jež byly z úrovně ulice neviditelné: osamocenou kvetoucí třešeň na nějakém dvorku, děti při koupeli v plechové vaně, dívku, která na balkoně činžovního domu věší tyrkysové šaty. Železnice částečně fungovala jako skalpel, částečně jako filmová kamera, rozkrajovala a obnažovala město a předváděla jeho vnitřní ústrojí rychlostí padesáti snímků za vteřinu.

Právě v rychlovlaku se cítila nejméně opuštěná, jako by samotná cesta vrátila čas a přinesla ji blíž k budoucnosti, kterou ztratila. 

Občas jezdila tramvají za Alexanderplatz, do míst, která předtím znala pouze podle jména, čtvrti uprchlíků oficiálně naprosto nezajímavé pro někoho, kdo by tu chtěl trávit volný čas. Hlavní město od války narostlo a narostl v něm i nepořádek. Rozšířilo se, metastazovalo přes pole a lesy, jeho proletářské masy od války nabývaly na síle díky hordám z Východu: Rusům a Polákům, cikánům a Židům.

V porovnání s ostatními německými městy se nejednalo o skutečně německé město, říkával její otec. 

Alma se upřeně dívala ven na neznámé, cizí ulice, zaplněné zástupy ostražitých lidí, s krytými tržišti a chrámy, a děsila ji myšlenka, že její snoubenec ta místa znal a že možná tady stále znali jeho. Jednou ho zahlédla stát před výlohou jakéhosi obchodu, ohnutého, aby si zapálil cigaretu. Vystoupila z tramvaje a přešla ulici a teprve potom si uvědomila, že udělala chybu. 

„Moc se omlouvám. Myslela jsem...“ 

Cizinec se usmál a dotkl se krempy klobouku. Utrousil při tom pár slov v jazyce, kterému nerozuměla.

Související