Renate Windová 

Dietrich Bonhoeffer / Křesťan v opozici 

2014, Kalich, přeložila Hana Krijtová

 

Vězeň v cele 92 vojenské věznice Berlín-Tegel je zvláštní případ.

Dietrich Bonhoeffer, sedmatřicetiletý farář a docent teologie bez povolení vyučovat, v poslední době činný jako kurýr abwehru a zatčený pro podezření ze spiknutí proti vůdci a Říši, je hvězdou vězení.

Pochází z lepších kruhů, jež by až dosud s protistátní konspirativní činností nikdo nespojoval. Jeho otec je dlouholetým přednostou kliniky na berlínské Charité, strýc vojenským velitelem Berlína.

V roce 1943 je muž s takovými vazbami ve vězení hitlerovského Německa ještě velkou vzácností. Vězeňský personál proto přesně neví, jak s ním zacházet.

Dozorci berlínského Tegelu mají jasnou představu o nepříteli. Jejich vězeň je buď „bolševický agent“, „rozkladný živel“, „zbabělý dezertér“, nebo prostě „svině soudružská“.

Toho, kdo tu sedí, je možné coby „nepřítele státu“ beztrestně šikanovat. Lze mu nadávat do gaunerů. Nicméně ten nový z cely 92 si takový tón vyprošuje. Nepatří do žádné zde běžné kategorie vězňů. On sem zkrátka nepatří. 

Zdá se, že on sám to také cítí. V dopisech a poznámkách Dietricha Bonhoeffera z vězení se často vynořuje otázka vlastní identity. Jeho báseň „Kdo jsem?“ z léta 1944 zobrazuje člověka tvořeného protiklady, který vychází „ven ze své cely / vesele, klidně a pevně / jak zámecký pán ze své brány“, současně však stejně jako jeho spoluvězňové bojuje proti vězeňskému běsnění, strachu a depresi.

Pod tlakem měsíců strávených ve vazbě, v naléhavém očekávání převratu, na jehož přípravě se podílel – a jenž o několik dní později ztroskotal –, zpracovává Dietrich svoji rozpolcenost mezi sebejistotou a pochybnostmi o sobě. Tento rozpor jej provázel po většinu života.

Pociťoval jej tak silně také proto, že v průběhu jeho života byly tradiční hodnoty zpochybňovány a podrobovány zatěžkávací zkoušce. 

Dietrich pochází z rodiny, kde každý ví, kdo je a kam patří. On sám si však na tyto otázky musí vždy znovu odpovídat. Není lehké je zodpovídat věrohodně, neboť okolní svět nezůstává týž.

 

Když se Dietrich Bonhoeffer 4. února 1906 ve Vratislavi narodil, byl svět ještě v pořádku. Jeho dětství spadá do epochy, která se později označuje jako „staré dobré časy“.

Začátek nového století oslavovala v roce 1889 Světová výstava v Paříži. V katalogu výstavy se psalo: „Tato celosvětová výstava je velkolepým výsledkem, mohutnou bilancí jednoho století. Století nejúžasnějšího a nejbohatšího vědeckými objevy..., pomalu končícího a současně otevírajícího novou éru dějin lidstva.“

Takto patetické a optimistické vyjádření odpovídalo duchu doby, která byla mnohem méně kontroverzní než krátce předtím dostavěná Eiffelova věž.

Dietrich je šestým z osmi dětí. Jeho otec, Karl Bonhoeffer, působí jako profesor psychiatrie a přednosta kliniky ve Vratislavi. Matka Paula je rozená von Hase. Její otec byl profesorem teologie a přechodně kazatelem na dvoře císaře Viléma Druhého. Rodina, v níž Dietrich vyrůstá, patří ke vzdělanecké elitě Německé říše. 

Bonhoefferovi obývají prostorný dům se zahradou. Na stěně nad schodištěm visí plátno s namalovaným rodokmenem rodiny. Ten sahá až do 16. století. Otcovi předkové byli vážení měšťané. Rodina Karla Bonhoeffera je na svůj měšťanský původ hrdá a pro urozené příbuzenstvo Pauly Bonhoefferové má málo uznání.

Sama Paula opustila své prostředí již velmi mladá. Absolvovala učitelské zkoušky místo toho, aby se připravovala na sňatek odpovídající jejímu původu, a dokonce se provdala za měšťana, přestože jí rodiče již vyhlédli jiného. 

Na začátku 20. století je jasné, že budoucnost patří měšťanstvu. V Německu sice ještě vládne monarchie, šlechta a armáda jsou stále ještě „oporami společnosti“, ale továrny a obchodní instituce, výzkumné laboratoře a katedry na univerzitách patří již dávno měšťanům. Ti zajišťují hospodářský a vědecko-technický pokrok. A to přináší sebevědomí. 

Karl Bonhoeffer je typický vědec končícího 19. století. Je přesvědčen o tom, že svět lze probádat a pochopit. Nedá na spekulace – ani náboženské, ani vědecké. Proto nedůvěřuje ani Sigmundu Freudovi, kolegovi z Vídně.

Jeho tvrzení, že člověk je na svých nevědomých pohnutkách a pudech závislý víc, než si myslí, připadá Karlu Bonhoefferovi děsivé. Takový názor jde proti jeho způsobu myšlení a života. Podle něj je věda empirický výzkum a slouží k racionálnímu vysvětlení dokazatelných jevů. Jeho životní program zní: skutečnost poznat a rozumem ovládnout. To chce vštípit i svým dětem, dcerám právě tak jako synům. 

Dietrich je ze čtyř synů nejmladší. Fotografie z roku 1910 jej – čtyřletého – zachycuje společně s otcem a třemi velkými bratry – Karlem-Friedrichem, Walterem a Klausem.

Dietrich je hezký hošík s dlouhými blonďatými vlásky a jemným dívčím obličejem. Vypadá jinak než typičtí muži jeho rodiny. Velcí bratři se podobají svému otci, jsou štíhlí, chlapeckého vzhledu a mají bystrý, skeptický výraz obličeje. Sdílejí otcovy přírodovědecké zájmy. Spolu mohou leccos podnikat. 

Pro Dietricha, lehce zasněného benjamínka, není lehké se vedle bratrů prosadit. Musí bojovat především o uznání otce, jenž se mnohem více ztotožňuje se staršími syny. I jako dospělý touží po tom, aby jej otec přijímal a uznával. To neznamená, že by snad Dietrich tento konflikt někdy později vyjádřil a otevřeně řešil. Na to je otcova autorita příliš nepopiratelná.

Ale otcův vliv zpětně označuje jako současně náročný a znejisťující. A v krizových obdobích svého života sepisuje – ve třetí osobě – vzpomínky z dětství, sebekritické reflexe, které podávají svědectví o svízelích a konfliktech malého Dietricha Bonhoeffera: „Již jako malý chlapec si rád představoval, jak leží na úmrtním loži, obklopen všemi, kteří jej milují, a naposledy k nim hovoří. Často také tajně přemýšlel o tom, jak by zněla jeho poslední slova.“

Stát jednou v centru dění, být středem veškeré pozornosti, to jsou fantazie dětí, které si musí těžce obhajovat svou pozici u rodičů a proti sourozencům. 

Dietrichovi rodiče mají v průběhu jeho dětství plné ruce práce s pěti staršími dětmi - Dietrichovými bratry a sestrami Uršulou a Christinou, které postupně procházejí pubertou a dospívají. K tomu se přidávají narůstající společenské povinnosti.

Dietrich patří ke třem menším dětem vyrůstajícím vedle těch starších tak trochu mimochodem. Mezi těmito malými Dietrich samozřejmě dominuje. Pro své sestry Sabinu a Susannu je hrdinou. Rodinná konstelace v Dietrichově dětství vedla k tomu, že později vždy usiloval o uznání a současně bojoval proti své snaze vynikat. 

Když je Dietrichovi šest let, přestěhuje se rodina do Berlína. Otec se ujímá vedení přední katedry psychiatrie a neurologie a současně vedení renomované univerzitní kliniky na berlínské Charité. Karl Bonhoeffer je nyní „panem tajným radou“ a má přístup k nejvyšším vládnoucím kruhům, je reprezentantem německé psychiatrie a mezinárodně uznávanou kapacitou se soukromými pacienty z Německa i zahraničí. A při tom všem zosobňuje pruské ctnosti německé vzdělanecké elity: smysl pro povinnost, zdrženlivost, „být víc, než se zdá“... 

V tomto i v mnoha ostatních ohledech jsou Bonhoefferovi typickými představiteli životního stylu a názoru osvíceného konzervativně-liberálního měšťanstva té doby. V rodině však při vší tolerantnosti vládne patriarchát. Otec je instituce, ani doma nepatří jen své rodině. Má svoji pracovnu, do níž děti nesmějí. Ve všech rodinných záležitostech má poslední slovo. Ostatní jej však obtěžují jen se skutečně závažnými problémy.

Související