Markéta Pilátová

Tsunami blues 

2014, TORST

 

Sníh u kamenné kašny 
Malé Město na Moravě, 23. prosince 2004

Lázaro natahuje ruce. Své hnědé, teplé ruce. Padá na ně noční sníh. Rozpouští se a přes bavlnu košile zvolna prosakuje ke kůži.

Hnědá jako by ještě schraňovala teplo dávných dní. Sedá si na obrubník kašny a sníh se mihotá mrazem. Všude leží závěje tlumeného ticha a hlasy chodců zapadají do ozvěn ve vedlejších ulicích. 

Už to není město, v němž kdysi nechtěl žít. Město zahleděné do svých kostelů a zámeckých zahrad. Zapadákov zapadaný sněhem. Dávno si tady zvyknul. Lázaro, přikrytý ledovou, šedivě pruhovanou peřinou stárnutí. Padá do ní a jeho útěk se rozpouští. Studený pot se mu perlí na příliš horkém kubánském čele.

Všechno tiše dýchá pod náporem mrazu a lidé se pohybují jako ztuhlé ledové útvary. 

„Proč sakra nepíše?“ pomyslí si Lázaro. Přestane se soustředit na čerstvé sněhové vločky a začne myslet na Karlu.

„Proč se neozývá? Cvičí vůbec?“ Představuje si plné rty, dokonalý nátisk trumpetistky Karly Klimentové. Slyší i ostrý tón, jekot její trubky. 

„Musím jí napsat,“ slíbí si Lázaro. Lázaro Milo, který kdysi hrával s Gonzálem Rubalcabou. 

Když Karla před pár dny odjela do Thajska, začaly ho navštěvovat „tropické obrázky“. Tak sám pro sebe říká vzpomínkám na Kubu. Možná proto, že se Karle do tropů nechtělo a protože to Lázaro nechápal.

Jak někdo může nechtít šlapat po horkém písku, cvičit na trubku někde v malé zátoce nebo se jen tak válet a číst si na břehu moře?

„Una tonta,“ ulevil si španělsky, protože chtěl přehlušit podivný pocit z Karlina mlčení.

Karla mu psávala často, psali španělsky. I tohle ji Lázaro naučil. Karla Klimentová je totiž osobní projekt Lázara Mila.

Jen jednou za život potkáte někoho, koho chcete naučit víc, než sám umíte.

Karla

Po Karle nikdo nemůže chtít, aby vnímala rozruch, který působí, kdykoli se někde objeví.

Karla totiž vnímá kromě zmatku a hudby v sobě už jen máloco. Kdyby se měla popsat, začala by vztekle usekávat: nadaná... nejspíš, neurotická, nelogická, náladová, moc čte, málo jí, hubená, plochá, tělo z vápna, pihy, dlouhé vlasy do ryšava, když mluví, sahá si na mateřské znaménko na hřbetu levého zápěstí, vlasy si natáčí na prst tak dlouho, až si je zacuchá, a pak si konečky musí ustřihnout. Blbka. Při hraní zavírá zelenošedé oči. A hraje pořád.

Karla je chodící smršť. Oči mořské sirény, stačí zamrkat, zahrát jeden jediný tón, a námořníci naskáčou z lodi po hlavách do moře. Šedé zorničky pořád trochu vlhké, u hraní občas vyraší silou nádechu slané slzy, tóny se v ní den co den převalují jako rozvlněné stolové hory.

Karla nechodí, ale kráčí na dlouhých, hubených nohou jako rozezlený čáp. Když nehraje, vybuchuje vzteky. Chrlí svou pubertu jako lávové kameny a to, v čem se nemůže vyznat, v hádkách rodičů, v příliš neodpovídajícím obrazu v zrcadle, v dotycích těch, o nichž si myslí, že by se do nich měla zamilovávat, ale nejde to, protože to prostě nejde..., hází za hlavu, protože myslet umí jen na hudbu.

Cítí jen tóny. Zpocené, horké ruce kluků a jejich zrychlený dech jsou pro ni příliš daleko. Hudbou se živí jako jediným opravdovým pokrmem, protože jinak se živí loupáky plněnými nugetou, pomeranči a kukuřičnými lupínky smíchanými s tatarkou. Všichni si myslí, že je úplně mimo, ale v tom Karlině „mimo“ by chtěla být nejmíň polovina těch, kdo ji znají. Účastnit se chaosu v její hlavě, to by chtěli. Karla hraje, i když nepřikládá trubku ke svým rtům.

Melodie a harmonie se jí zdají, navštěvují ji a ona ví, že není nic jiného než vlny hudby, které se volně pohupují jejím tělem.

 

Karla
Thajsko, 26. prosince 2004, solitony

„Jaké to je dostávat lidi do varu? Myslím trubkou? Tím tónem, co všichni tak obdivují? Sakra, jak já ti ho závidím! Já hraju na tuhle kost už věčnost, cháchá, pěkně dlouho, a nikdy jsem nezpůsobila takový povyk... No nic, pořád se učím a teď zrovna od tebe. Tak co, děláš to proto, že je dostáváš do varu?“ zeptala se mě ta černá silueta... Já mlčela a ona si sama odpověděla: „Je to... rajc. Rachot, zvuky... srážet se s jinými vlnami a nakrást si od nich, co se dá... být soliton... velká věc, co vždycky dožene tu malou. Cháchá.“

„Soli? co?“ ptám se. 

„Soliton, drahoušku, soliton. Šílená vlna. Normálně jsou vlny slabošky, trochu si užijí a pak slábnou. Tahle je ale samostatná, nezávislá děvka. Kurva feministka. Kurva bez pasáka. Co si říká svoji cenu a co si ji pak v klidu sama na své cimře propije. Vlna, co se vytvoří, a nikdo neví jak, macatá, přijde si, kdy chce, a zabíjí na sto tisíc způsobů. Nerozplyne se, nerozptyluje, žádné tříštění a dá se použít na spoustu věcí... buňky, světlo, zvuky, i na tsunami je skvělá... cháchá... Vražednice jedna... nemůže si pomoct, chápeš?“

To cháchá zní jako kvákání obrovské ropuchy, co se proměnila v kachnu. 

Nemám páru, o čem to mluví, jaký solitony, jaký vlny, jaký zvuky, co to mele, tahle... silueta. 

„A ty jsi ten soliton?“ ptám se. 

„Ne, cháchá, já nejsem žádný soliton, drahoušku. Já jsem ta černá nebo bílá, s pádlem, smrtka, nebo taky smrťák, jak se to vezme, nemám žádné pohlaví, nejsem v zajetí genderu, cháchá..., jsem taková představa o tom, co bude potom. Drahoušku.“ Říká mi tak. Říká mi tak tady. 

Objevila se v dálce. Na hřbetu vlny popojížděla obzorem na velkém širokém prkně a odrážela se veslem. Surfařka, pomyslela jsem si. Její stín se táhl až ke mně a jako nekonečná šmouha špinil nebe.

Plula pomalu, rozvážně veslovala na mase vody, co se pod ní řítila šílenou rychlostí. Vlasy spletené do těžkého černého copu, v jedné ruce veslo a v druhé kost, a do té občas foukla. Jedno fouknutí, a ohromná vlna porodila dalšího vodního netvora, vztekle ho vyplivla, černá surfařka se lehce zhoupla a přepádlovala na hřbet nové vlny. Jak dlouho je může sjíždět?

Jako bych nevěděla, že donekonečna. 

Viděla jsem sovu na pláži. Byla hnědá a malá. Nevím, jestli se na mě dívala. Jen otáčela hlavu do stran. Písek byl sníh. Bíle zářil ve světle měsíce. 

Noc trvala. Voda neduněla. Tiše stála přede mnou. Tak jak přede mnou bude stát další tisíce let. Nabírala jsem celé noci nehybnou vodu bílýma, spálenýma rukama. 

Vlny vody. Solitony. Mluvila o nich. Pořád o nich žvanila. Rozplývala se nad tím, jak jeden soliton nemůže zničit druhý, jak se k němu může jenom přidat. Tuny plků o solitonech. Vzpomínám si na to. Sedím. Pak ležím. Sova otáčí hlavou. Malou hnědou hlavou. Nohy se mi boří do písku po okraj plného peří. Soví vlny. Nekonečné staré teskné vody. Proudí pode mnou, jsou zrádné, tupé jako zrezavělé odbrzděné tanky. Plní se lidmi. Jsou v nich natěsnaní ve vrstvách a nasáklí tím nemastným neslaným tónem. Tónem surfařky, která neumí na tu svou blbou kost hrát.

Je tuhá, nic neslyší. Hraje falešně, píská jak chcípající myš. A zatímco hraje, voda umanutě vtrhává do plochých měst s krabičkami domů, metá je před sebou a pohazuje si s nimi jako se starými ohlodanými mršinami. Kolem rámují vodu suché zvuky praskajících palem, ohýbají se pod těly, která na ně stačila vylézt, suchý praskot šustí s větrem a v něm rozpuštěný pach šedého cínu. Pak vlna všechno upustí na dno, rozšlape a uplivne si, než se nahrne do jiného, neznámého špinavého místa. 

Jdu dál, voda proudí kolem mě, ale je tichá a já vidím jako ve dne, vidím, jak je průhledná, modrá, zelená, s bílými hranami zpěněných vln v dálce. Jdu a vím, že se nikdy nesmím zastavit.

Kdybych to udělala, ta černá na prkně by mě znovu měla.

Související