Carlos Fuentes

Vlad 

2014, Argo, přeložila Anežka Charvátová

 

„Neobtěžoval bych vás, Navarro, kdybych měl po ruce Dávilu nebo Uriarteho. Ne že by patřili do nižšího ranku – či byli vašimi podřízenými –, leč odvážil bych se tvrdit, že vy jste zde primus inter pares neboli řečeno anglicky senior partner, nejvyšší či nejoblíbenější společník ve firmě, takže pokud svěřuji tento úkol vám, vede mne k tomu zejména fakt, že celá tato záležitost je pro mne velice důležitá...“ 

Když za několik týdnů to hrůzné dobrodružství skončilo, vzpomněl jsem si, jak jsem v první chvíli skutečně připisoval pouhopouhé náhodě, že Dávila je zrovna na líbánkách v Evropě a Uriarte se zabývá nějakým soudním obstavením.

Jisté je, že já jsem se ani nechystal na svatební cestu, ani bych nevzal práci vhodnou tak pro absolventa práv bez titulu, jakou náš šéf svěřoval snaživému Uriartemu. 

Bez odmlouvání – a s díky za projevenou důvěru – jsem se podrobil vůli svého starého nadřízeného. 

Vždy byl mužem nezvratných rozhodnutí. Neměl ve zvyku se o čemkoli radit. Zásadně přikazoval, třebaže byl tak laskav, že pozorně vyslechl názory spolupracovníků.

Navzdory řečenému jsem však nemohl nevědět, že za svůj majetek – relativně sice velmi mladý, avšak stejně starý jako jeho devětaosmdesát let a stejně spjatý s dějinami již pohřbeného století – vděčí své politické vstřícnosti (či mravní pružnosti), s níž sloužil – a stoupal po služebním žebříčku – všem mexickým vládám svého dlouhého života.

Jinými slovy, byl to „vlivný člověk“.

Uznávám, že jsem nikdy neviděl, že by se k někomu choval servilně, byť jsem si dokázal představit, jak musel se svým pyšným pohledem a mohutnými zády, dnes již shrbenými, nevyhnutelně dělat ústupky úředníkům, jejichž funkční období přitom nemělo delšího trvání než obvyklé prezidentské šestiletí.

On moc dobře věděl, že politická moc je pomíjivá; oni ne. Co šest let se noví ministři při jmenování naparovali, ale vzápětí se na zbytek života odporoučeli do zapomnění.

Na advokátu Eloyi Zurinagovi bylo obdivuhodné, jak dokázal šedesát let proplouvat z jednoho prezidentského období do druhého, a přitom stále zůstávat „dobře zapsán“.

Jeho strategie byla velmi jednoduchá. S nikým z minulých příznivců se nikdy nemusel rozejít, protože žádnému v době jeho slávy neotevřel oči a nepředestřel mu, jak bezvýznamná budoucnost ho čeká, až jeho politická moc pomine. Ironickému úsměvu Eloye Zurinagy nerozuměli a vykládali si ho jen jako povrchní zdvořilost či domnělý potlesk. 

Brzy jsem pochopil, že jeho neochvějná, stálá loajalita vyplývá z toho, že nikdy neprojevoval žádné trvalé city. Neboli pěstoval pouze oficiální vztahy počestného, výkonného odborníka.

Lze pouze spekulovat, zda ta počestnost nebyla jen zdánlivá a výkonnost nepodstatná – a obojí pak fasádou nezbytnou k přežití v bažině právní a politické korupce.

Myslím, že advokát Zurinaga se nikdy s žádným veřejným činitelem nerozhádal, poněvadž nikdy žádného neměl rád. Což nijak nemusel připomínat. Jeho život, dráha, dokonce i jeho důstojnost to dokazovaly samy... 

Před rokem přestal pan advokát Zurinaga, můj nadřízený, vycházet z domu. Nikoho v jeho kanceláři by ani ve snu nenapadlo, že šéfova nepřítomnost dovoluje lelkování, žertíky, nedochvilnost. Naopak. Zurinagova nepřítomnost působila, jako by s námi byl mnohem víc než dřív. 

Jako by vyhrožoval: „Pozor na to. Kdykoli se můžu objevit a zaskočit vás. Opatrně!“ 

Několikrát oznámil telefonem, že se chystá do kanceláře, a třebaže se tam nikdy nedostavil, vzbudil v zaměstnancích posvátnou hrůzu, měli se tudíž neustále na pozoru a udržovali úzkostlivý pořádek.

Jednou dopoledne dokonce do kanceláře vešla a za půl hodiny zase odešla postava, která vypadala naprosto stejně jako náš nadřízený. Zjistili jsme, že to není on, jelikož během té půlhodiny několikrát telefonoval, aby nám dal nějaké instrukce. Mluvil rozhodně, téměř diktátorsky, nepočkal na odpověď ani si nevyslechl žádný komentář a rychle zavěsil.

O telefonátu se hned všichni dozvěděli, nicméně postava vycházející z kanceláře byla zezadu naprosto totožná s údajně nepřítomným advokátem: vysoký, shrbený muž ve starém béžovém dvouřadém kabátě z velbloudí srsti s límcem zvednutým k uším a v hnědém plstěném klobouku se širokou černou stuhou, naprosto vyšlém z módy, z něhož trčely jako ptačí křídla dva bílé poletující chomáče vlasů. 

Chůze, kašel, oblečení, to všechno bylo Zurinagovo, ale ten návštěvník, jenž tak přirozeně vešel do svatyně kanceláře, aniž se mu v tom kdokoli pokusil zabránit, Eloy Zurinaga nebyl.

Ten žert – pokud šlo o žert – nikoho nerozesmál. Naopak. Zjevení onoho dvojníka, náhradníka či ducha – či co to mohlo být – vyvolalo pouze strach a chvění...

Z výše uvedených důvodů se mé pracovní schůzky s advokátem Eloyem Zurinagou odehrávají v jeho domě. Bydlí v jedné z posledních vil, které byly postaveny v takzvaném porfiriánském stylu, pojmenovaném podle třicetileté diktatury generála Porfiria Díaze v letech 1884–1910 – naší domýšlivé belle époque –, a dosud stojí ve čtvrti Roma v hlavním městě Mexiku.

Nikoho nenapadlo srovnat tenhle dům se zemí, ačkoli zbořili celou čtvrť, aby tu vystavěli kanceláře, obchody a činžáky. Jakmile člověk vejde do dvoupatrové vily s nepochopitelným sklepem, korunované podkrovními mansardami, hned pochopí, že advokát Zurinaga nezapustil v domě kořeny z volního rozhodnutí, nýbrž kvůli životní tíži.

Nashromáždil tu totiž takové množství papírů, knih, složek, nábytku, bibelotů, nádobí, obrazů, tapiserií, koberců, paravánů, ale hlavně suvenýrů, že odstěhovat se by pro něho znamenalo totéž, jako vystěhovat se ze života a přichystat se na bezprostřední smrt. 

Zbourat dům by znamenalo zbourat celou jeho existenci... 

Ve vile z šedého kamene, oddělené od ulice maličkou zanedbanou zahrádkou a podobně malým schodištěm, chyběly – zřejmě kvůli jeho temnému původu či kvůli jeho ledovému rozumu, neústupnému citům – jakékoli odkazy na rodinu. Zbytečně byste hledali fotografie žen, rodičů, dětí, přátel. Zato dům oplýval dekorativními předměty vyšlými z módy, které vile dodávaly vzhled starožitnictví.

Vázy ze Sèvres, figurky z Drážďan, bronzové akty a mramorové bysty, rozviklané židle s pozlacenými opěrkami, biedermeierovské stolky, sem tam vetřelec v podobě secesní lampy, těžká křesla z leštěné kůže...

Zkrátka dům bez drobností prozrazujících ženský vkus.