Andrej Bitov

Puškinův dům 

2014, Paseka, přeložila Vlasta Tafelová

V životě Ljovy Odojevceva – z těch Odojevcevů – nedocházelo k mimořádným otřesům, prostě jen tak plynul.

Obrazně řečeno, nit jeho života se poklidně odvíjela z jakýchsi božských rukou, klouzala mezi prsty. Bez zbytečné rychlosti, bez přetržení a uzlíků byla tato nit stejnoměrně a nenásilně napjatá a jen občas se poněkud prověsila. 

Ani jeho příslušnost k starému a slavnému ruskému rodu nebyla vlastně moc podstatná. Jestliže si jeho rodiče ještě museli vzpomínat a definovat svůj vztah k svému příjmení, bylo to v těch dávných letech, kdy Ljova ještě nežil nebo kdy žil v lůně matčině.

Sám však, pokud jeho paměť sahala, to už neměl zapotřebí, a tak byl spíš jen jmenovcem než potomkem. Byl prostě Ljova. 

V útlém dětství ovšem Ljovu (byl počat v „osudovém“ roce), přesněji jeho rodiče postihl jakýsi nepříjemný posun směrem k jejich významnému předkovi, abychom tak řekli, „v hlubokých dolech Sibiře“.

Ljova se na to pamatoval jen matně: bylo mu zima, maminka vyměnila kimono (velikánské hedvábné květy) za brambory a on, Ljovuška, jednou běžel k rybníku a našel na břehu třírublovku – ten plácek s vodou, plácek se souvislým šedivým plotem a kamínek, o který se samou radostí bolestně uhodil, i barvu papírové třírublovky si zapamatoval.

Nemohl si ani pamatovat, ani chápat, že otec „měl ještě štěstí“, že taková „mírná“ opatření vůbec nejsou běžná a to, co je potkalo, byla obrovská trefa a šťastná náhoda byť jen v tom, že Ljovuškova dědečka „sbalili“ už v roce svatby jeho rodičů, skoro před deseti lety, a po celých těch deset let je „nechali na pokoji“. (A dědeček měl taky „štěstí“, že ho sbalili už tenkrát, protože „v pravý čas“ by s ním „jinak zametli“, ale takhle jenom putoval z vyhnanství do vyhnanství a tím to haslo...)

A že o dědečkovi nic nevědí, co na tom: žádné zprávy – dobré zprávy, ne už pro dědečka, ale pro ně: kdoví jak to tam s ním dopadá a co tam dělá... Nemluvě o ostatních příbuzných, co „zdrhli za kopečky“ – z té strany se dá čekat každý podraz.

Zkrátka, „mohlo to být horší“.

Ale Ljova tomuto výčtu pozitivních faktů nerozuměl. Ani později, kdy už by to byl mohl ne-li chápat, tedy aspoň pamatovat, si to nemohl ani pamatovat, ani chápat, protože o dědečkovi se před ním nemluvilo ještě dobrých deset let, a ze všeho, co prožíval sám, se nějak stalo takzvané válečné dětství.

Opravdu, brzy po jejich vypovězení vypukla válka, do té jejich díry přijeli evakuovaní a na situaci jejich rodiny nebylo nic výjimečného. 

Všechno nakonec z různých důvodů, utajovaných před Ljovou ještě déle než existence „živého“ dědečka, dopadlo dobře, a po válce se vrátili do rodného města jakoby z evakuace, všichni tři, beze ztrát.

Tatínek začal zase přednášet na univerzitě jako docent, postupně obhájil doktorskou disertaci a dostal katedru, na níž kdysi exceloval jeho otec (jediné, co Ljova o dědečkovi věděl); Ljova se učil a rostl, pozvolna vychodil školu a dostal se na univerzitu k svému otci; maminka jako by nedělala nic a stárla.

Ljova vyrůstal v takzvaně akademickém prostředí a od dětství snil o tom, že se stane vědcem. Ne však filologem, jako byl otec a patrně i dědeček, ne humanitním vědcem, ale radši biologem...

Tato věda mu připadala jaksi „čistší“. Líbilo se mu, jak maminka nosí večer tatínkovi do kabinetu silný čaj.

Otec chodil po té tmavé místnosti, cinkal lžičkou o sklenici, něco mamince povídal stejně tlumeně, jak nejasně svítilo světlo, které vykrajovalo z temnoty jen stůl s papíry a knihami.

Když nebyl nikdo doma, vařil si Ljova hodně silný čaj a pil ho makaronem, a v těch chvílích se mu zdávalo, že má na hlavě černý akademický baret. Jako otec, ale ještě větší...

V této póze taky přečetl svou první knihu, a byli to Otcové a děti. Jeho největší pýchou se stalo, že hned první kniha, kterou přečetl, byla tlustá a vážná. Trochu se vytahoval tím, že nikdy nečetl dětské knížky, žádné Pavky ani Pavlíky (neuvědomoval si přitom, že to byla z nouze ctnost, protože takové knížky u Odojevcevových prostě nebyly; příčinu neoznamovali ani ji nevysvětlovali – plnili ji...).

A nejvíc ho snad překvapilo, že tu tlustou knihu přečetl se zaujetím a dokonce s potěšením, že ta práce s čtením tlustých knih, za kterou by měl být podle jeho představ každému vzdán hold, nebyla tak náročná ani nudná (což pokládal jeho dětský rozoumek za nezbytnou podmínku výjimečnosti).

U Turgeněva ho také udivovalo slovo „panny“ a to, že tyto panny pily „slazenou vodu“. Když to v duchu Turgeněvovi odpouštěl, soudil Ljova, že dnešní doba je lepší než Turgeněvova, protože se v ní takové věci nevyskytují, protože tenkrát musel být člověk tak velký, šedovlasý, krásný a fousatý, aby nakonec dokázal jen to, co v dnešní době tak snadno pochopí takový malý (i když velmi nadaný) chlapec jako Ljova, a taky proto byla dnešní doba lepší, že se narodil zrovna teď a ne tenkrát, že zrovna v dnešní době se narodil Ljova, schopný tak brzy všemu rozumět...

Tak pro Ljovu představa o vážných věcech nadlouho splynula se solidností a důstojností.

Když pak přečetl „celého“ Puškina a přednesl ve škole referát k stopadesátému výročí básníkova narození, to už doopravdy nevěděl, co by se od něho ještě mohlo chtít na cestě, která se mu tak lehce a slibně otevřela: všeho už dosáhl, a času měl před sebou stále tolik co v dětství.

Aby vydržel to čekání, musel mít „silnou vůli“, což byla magická mravní kategorie oněch let, snad jediná, kterou Ljova pochytil zvnějška, za zdmi rodinné pevnosti.

Právě v tom hlubokém křesle, v němž byl utopen, jako by tam seděl jen ten černý baret, si udělil první lekce ze statečnosti, poněvadž tou silou vůle, jakou disponoval Maresjev pro ztracené nohy, nedisponoval Ljova pro obě své ruce. Tehdy snad prohlásil, že ho přírodní vědy lákají víc než humanitní...

Rodiče, kteří věděli o jeho humanitních sklonech, mu nebránili v přírodovědných zálibách. 

V novinách rád četl nekrology vědců. (Nekrology politických osobností však přeskakoval, poněvadž doma se o politice nikdy nemluvilo – neodsuzovalo se ani se nechválilo – a Ljova ji bral jako cosi vzdáleného a vymykajícího se kritice, ani ne tak z opatrnosti – to ho taky vlastně neučili – jako proto, že se ho to netýkalo. O této stránce jeho výchovy, o „apolitičnosti“, bychom měli ještě povědět zvlášť, ale prozatím to odložíme.)

V nekrolozích vědců nacházel nesmírně sympatický tón blahovůle a úcty, a tu si představoval sám sebe nejinak než jako starce obklopeného četnými žáky, jako člena četných vědeckých společností, a vlastní život jako nepřetržité oslavy. V nekrolozích se připomínala neúnavná práce, nezlomná vůle a odvaha, ale to se jaksi rozumělo samo sebou, tohle všechno, a malý Ljova věděl, že bez oné „práce“ je vše „pouhé plané snění“, avšak na předním místě v jeho tužbách zůstával přece jen silný čaj, baret a to přerozmanité nicnedělání, jež se požadovalo od zasloužilých (nebo jak se bůhvíproč ujalo říkat, „zasloužených“) mužů zřejmě právem. 

Jejich dům, postavený podle projektu slavného Benuy s nedbalou elegancí charakteristickou pro předrevoluční modernu; dům, kde snad nebyla ani dvě okna stejná, protože byty se stavěly na přání majitelů a každý chtěl jiné: někdo úzké a vysoké, jiný chtěl arkýř, další kulaté – bez symetrie, ale s jakýmsi snadno vznikajícím pocitem harmonie; dům s tou jako dětství vtíravou převahou rostlinných linií secese (v reliéfech, v mřížoví balkonů a zdviží, v tu a tam zachovaných „miriskusnických“ vitrážích) – ten sympatický dům byl obydlen spoustou profesorů: vymírajícími kmety, jejich syny děkany a vnuky aspiranty (i když ne v každé rodině se dědičnost projevila tak úspěšně) – protože v sousedství se tyčily tři vysoké školy a několik vědecko-výzkumných ústavů.

Dům stál v odlehlé a krásné staré ulici zrovna naproti věhlasné Botanické zahradě a ústavu. 

Ta tichá mučírna vědy se Ljovovi vždycky líbila. Představoval si, jak lidé obětavě a šlechetně pracují v té velké budově s bělostným sloupovím i ve starých, div ne alžbětinských dřevěných laboratořích, rozesetých sem a tam po překrásném parku.

Vzdáleni ruchu a veškeré té hřmotné technice se lidé zabývají vážnou prací, svým rostlinstvem...

Při volbách do sovětů byla v Botanickém ústavu jejich volební místnost, a Ljova tehdy stoupal s rodiči po širokém schodišti potaženém kobercem a s úctou si prohlížel portréty významných vousáčů a cvikronošů botanické vědy. Shlíželi na něj chladně a bez nadšení jako na nějakého nálevníka, ale copak mohli vědět, že se jednou budou muset uskrovnit, aby se mezi ně vešel Ljovův portrét?

Srdce se mu sladce tetelilo a bušilo před vlastní budoucností.