Kdyby Dorota Masłowská zase sypala vulgarity a pošahané sociokomentáře zrovna tak jako ve své proslavené prvotině Červená a bílá, již napsala v osmnácti, bylo by to na jednu stranu skvělé.

Znovu se nořit do komických, levičáctvím nasáklých řečí. Znovu se kochat vodopády uštěpačnosti a být přitom rád, že se jeden mohl setkat s touhle nabroušenou chytrou holkou a zůstat v suchu, v závětří její knihy. Jenomže nakonec by muselo přijít zklamání, pachuť z opakování.

Masłowská je sobě i své punkerské pověsti nejvěrnější právě tím, že se proměnila. Přemýšlí o své současnosti stále intenzivně, její břitkost jen přesedlala na ochočenějšího koně.

Místo hospodských existencí, které trápí blbej systém a narkotikové dojezdy, a všehoschopných neurotických postaviček showbyznysu druhého románu (psaného ve verších) Královnina šavle "zapřáhla" teď single třicátnice, vyznávající jógu a nakupování.

Ale srovnání s Deníkem Bridget Jonesové, které stojí na záložce knihy Zabila jsem naše kočky, drahá, je spíš marketingovým trikem nakladatele. Tak daleko Masłowská v učesávání svého stylu a hlavně obsahu nedošla. Možná že si dokonce z autorů kultovních sérií o sebekritických single ženách, které si užívají velkoměstských radovánek, dělá legraci.

Její hrdinky například holdují spíš antimódě: "Vyhýbala se bavlně, džínám a dalším projevům textilních banalit, zvláštní úctu chovala k oslnivým kreacím, jejichž operní krajky se jí na rozlehlém poprsí dmuly jako hasičská pěna."

...

Pokračování tohoto článku si mohou přečíst jen předplatitelé. Děkujeme za vaši přízeň.
Obsah starší než měsíc je součástí archivu a do článků zdarma se nepočítá. Chcete číst bez omezení? Předplaťte si plný přístup.
Předplatit od 199 Kč / měsíc
Máte již předplatné?